Německé lečo a český temný guláš

KOMENTÁŘ

Německé lečo a český temný guláš
Mapa Německa a Česka, koronavirové srovnání. Foto: Zdroj: televize ARD
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Málokdy je nějaká mapka tak atraktivní jako ta, která minulý týden kolovala mezi lidmi na sociálních sítích: bylo na ní Německo a do ní pronikající klín České republiky. Z jiného pohledu to vypadalo, že Německo otevírá tlamu a chystá se spolknout rybku Čech.

Ta mapa byla zbarvená podle aktuální covidové situace, tedy podle počtu infikovaných na 100 tisíc obyvatel: jistě, víme o rozdílu mezi nakaženými a nemocnými, že to není totéž, ale lze předpokládat, že rozdíl mezi německým infikovaným a českým nebude tak velký. V každém případě to na mapce vypadalo, jako když se setkají dvě dosti odlišná barevná jídla. Lečo a guláš.

 

Na jedné straně německé lečo, kde převládá žlutá nebo světle červená, většinou narůžovělá barva, která je jen na okrajích, na místech u hranic, řekněme na rtech, sytěji zbarvená. Zato česká rybka připomíná barvou temný guláš. Nebo ubrus politý červeným vínem. Celá Česká republika je temněji nebo světleji karmínová. Jen s výjimkou dvou tří okresů se Německo může blížit sytému českému průměru. Člověk by se z toho skoro sám červenal.

Ta mapa potvrdila, co bohužel víme. Že mezi námi a tím útvarem na Západě je pořád velký rozdíl. Navzdory třiceti letům dohánění Německa jde o dva rozdílné světy. Já vůbec netvrdím, že ten německý je ve všem lepší, naopak na něj hledím mnohem kritičtěji než před řekněme deseti patnácti lety. Němci mají (dovolím si zobecnění) řadu problematických vlastností: jejich „besserwisserovství“ je často nesnesitelné, jejich pocit, že dějiny lze zpětně napravovat, nutit k tomu ostatní a Evropu řídit jako nějaký výchovný ústav (momentálně s hodnou velkou Mutti Merkel), je pomýlený. Jejich kolektivní ochotu jít za vším do důsledků pak shledávám jako nebezpečnou a děsím se jí. Ale pravděpodobně se s některými věcmi umějí vypořádat mnohem lépe. Obvykle tam, kde je nutné nasadit logistiku, disciplínu a přesvědčení, že když se něco řekne a na něčem se domluví, pak se to také dodržuje. Právě tohle je úplný opak našich sklonů a vlastností.

Výsledkem toho bohužel je, že jsme na tom podstatně hůř než Německo. Tam epidemie od ledna klesá, u nás má setrvale vysoký stav a spíš se lze obávat, že červená bude ještě temnější. Zatímco německá červená bledne, naše se sytí. I člověk, který není posedlý představou, že „boj s covidem“ se musí vyhrát do posledního viru, i kdybychom na něm měli vykrvácet (myslím si opak), musí uznat, že tady se nám něco nepovedlo. Nejen vládě, ale nám, obyvatelům toho temného guláše. A že to nejspíš také něco znamená. Že jsme proti Němcům, ať jsou jacíkoli, pěkní babráci.

Palacký napsal a vymyslel české dějiny jako „potýkání a stýkání s němectvím“, přičemž český duch na rozdíl od toho německého táhne vzhůru k ideálům humanity a demokratičnosti. Ty jsou podle (nejen) jeho představ Slovanům více vlastní než Germánům. Bylo to přání otcem myšlenky, ale hodně českých lidí to bralo vážně, věřilo tomu, a když se Česku nevedlo nejlépe, utěšovalo se, že je to vinou Němců – a pak Rusů. Realisté měli však často pocit, že je mnoho věcí, za které si můžeme sami. Třeba – a hlavně – za náš bordel. Ta mapka je v tomto ohledu předmět doličný.

 

×

Podobné články