„Barnevernet funguje na principu udání. Podstatné je dítě, nikoli rodič“

Norský úřad „Péče o dítě“, jak zní překlad slova Barnevernet, vstoupil u nás do povědomí v souvislosti s případem odebraných dětí paní Michalákové. Spor nabyl podobu konfliktu, v němž se řeší, do jaké míry má stát či společnost právo dohlížet na rodičovskou výchovu dětí a zasahovat do ní třeba i drastickými způsoby. Norsko je kouzelná, a přitom specifická země. Někdy jí není moc dobře rozumět. Má své důvody, nad nimiž kroutí jíní hlavou, ale někdy se diví i domorodá Norka, byť s českými kořeny. To je režisérka Margareta Hruza, která se podílela na filmu Děti státu (režie Ivana Pauerová Miloševič), vysílaný v listopadu 2017 Českou televizí. V té době jsme s ní mluvili.

Jak je Barnevernet organizován?

Po celém Norsku je 429 kanceláří Barnevernetu, které fungují samostatně a jsou odpovědné jen samy za sebe, takže záleží na jejich interpretaci zákona. Nejsou ani vzájemně propojeny. Vím třeba o případu, kdy matce bylo odebráno dítě, pak se přestěhovala do jiného kraje a tam se stala placenou víkendovou pěstounkou pro cizí děti. Existuje funkce takzvaného bufdira, který funguje jako koordinátor nad všemi pobočkami Barnevernetu, ale ani on nemá mandát zabývat se jednotlivými případy. Spíš je to takový poradce.

Na jakém principu Barnevernet funguje?

Na principu udání. Nebo oznámení, chcete-li. Není to tak, že by pracovníci Barnevernetu chodili po Norsku a hledali jednotlivé případy: zasahují tehdy, když dostanou upozornění, většinou anonymní. Za rok jich přijde kolem šedesáti tisíc. Většinou asi poznají, když píše nějaká bláznivá sousedka, ale tam, kde se jim to zdá hodnověrné, zasáhnou. Většinou pošlou dopis, v němž oznámí, že se Barnevernet bude vaším případem zabývat. Následně jste pozváni na rozhovor. Podle toho, jak vážné je udání a jaký dojem uděláte, se pak provádí další investigace jako domácí návštěvy a sbírání informací: rozhovor s učiteli ve školce, škole nebo kdekoliv jinde, hledají se svědci, jak působíte jako rodič... Přitom se vždy píšou zprávy. Tyto jsou velmi důležité, mají totiž hlavní váhu, kdyby váš případ dospěl až k soudu. Pak jsou ale případy takzvaného akutního přebírání, těch bylo v roce 2016 dva tisíce sedm set. K těm dochází, když důvody udání jsou natolik závažné, že se Barnevernet rozhodne dítě odebrat. V tom případě se dostaví do rodiny za asistence policie, která o případu většinou nic neví, a má právo dítě okamžitě převzít. Rodiče mají pět minut na rozloučení. To tak stačí, aby dítěti sbalily nejnutnější věci.

Ano, touto šílenou scénou začíná váš film. Ale já nemůžu uvěřit, že to jde tak snadno.

Ale to jsou opravdu často případy, kde existuje podezření, že jde dítěti o život nebo o zdraví. Nejdřív se odebere, pak se vyšetřuje.

Ale co když to udání je jen sugestivně sepsaná pomluva?

Nevím, já jsem ta udání nečetla, takže nemůžu posoudit, podle čeho se Barnevernet rozhoduje. Faktem je, že sedm z deseti takto odebraných dětí se vrací do rodin do šesti týdnů.

Ale i to přece musí být obrovské trauma, pro děti i rodiče.

Během přípravy na film jsme měli rozhovor s mluvčím bufdira a on sám nám řekl, že jsou velmi znepokojeni tak vysokým číslem případů „akutního odebrání“ a přejí si, aby bylo nižší. Je fakt, že ve třech pobočkách, kde se odebíralo nejvíce, změnili před pár lety vedení a výsledkem je, že počet akutních odebrání klesl až o 97 procent.

To jen dokazuje, že rozhodování musí být příšerně subjektivní.

Jistěže je. Také se v těch třech pobočkách rozhodli, že nyní nemůže Barnevernet rozhodovat samostatně, ale každý případ se musí posoudit spolu s místními institucemi. Takže počet odebrání se radikálně snížil. Jiné pobočky však pokračují tradičním způsobem. Je mezi nimi velký rozdíl a vše závisí na vedoucím kanceláře.

Máte nějaké známé, kteří se s Barnevernetem dostali do kontaktu?

Ano. Příběh jedné známé začal tak, že měla deprese, něco se pokazilo ve vztahu, přála si rozvod. Ale manžel nechtěl spolupracovat. Byla zoufalá, upadla do deprese. V Norsku jsou takové ohlašovací kanceláře, na něž se člověk může obrátit. Moje známá zažádala, jestli by mohla dostat terapeuta. A ten člověk jí pak, když přišla domů, zavolal, že se rozhodl nahlásit ji Barnevernetu, že by ty její deprese mohly ohrozit výchovu její dcery. Barnevernet jim oznámil, že k nim budou docházet a vyšetřovat situaci v rodině, že přijdou osmnáctkrát. Po jedenácté návštěvě inspekce usoudili, že je to v pořádku, a případ uzavřeli.

Jak takové návštěvy vypadají? To tam vpadnou bez ohlášení?

Ne, ozvou se dopředu. Takže uklidíte, ale zase ne moc, aby to nevypadalo nepřirozeně. Oni přijdou, vždycky jsou dvě, sednou si na sofa – a vy musíte dělat, jako by tam nebyli. Máte vařit nebo si hrát s dětmi… Pozorují vás a posuzují, jestli je všechno v pořádku. K dětem jsou velmi citliví a přátelští. Samozřejmě celý proces je pro rodiče velmi nepříjemný a velmi je stigmatizuje: i když to dobře dopadne, jako ve většině případů, učitelé a další, kterých se Barnevernet vyptával, už na vás, třeba i podvědomě, budou pohlížet podezíravě. Případ může být dávno uzavřen, ale nepříjemné následky si s sebou nesete dál. Nezbývá než to ustát. Ale lidé se nebouří, protože – jak se psalo vícekrát v médiích – je lepší udat deset nevinných rodičů než přehlédnout jednoho vinného.

Ale to je hodně leninský přístup… Mohou se rodiče odvolat nebo bránit, když jim chtějí sebrat děti?

O odebrání rozhoduje soud. Barnevernet podává návrh. Je pravda, že často bývá soud na jeho straně – už proto, že Barnevernet prostě ví, jaké má uvádět argumenty, a rodič se často neumí přesvědčivě bránit. Expertiza, tedy psychologický posudek, nebo externí odborníci, které pozvete během inspekce Barnevernetu, stojí sedmdesát tisíc norských korun, na což každý nemá.

Odebrané děti jdou do dětských domovů?

Dětské domovy pro děti do 12 let v Norsku neexistují, děti jdou k pěstounům. Ale i těm je může Barnevernet odebrat, pokud vznikne nějaký problém, a pěstouni se nemohou obrátit na soud, protože nemají práva jako rodiče. Kolem čtvrtiny odebraných dětí vystřídá během dospívání až pět pěstounských rodin. Někdy soud rozhodne, že děti byly nesprávně odebrány, přesto se nevrací do biologické rodiny, protože soudní proces trval příliš dlouho a děti si už se zvykly na pěstouny. Ve filmu je příběh Charlotty, kterou udala nevlastní matka, která byla dobrou známou vedoucí pobočky Barnevernetu. Tak dostala její dvě malé děti do pěstounské péče, za což jsou i státní peníze. Po několika letech soud rozhodl, že Barnevernet neměl právo děti vzít a musí je okamžitě vrátit. Charlotta mezitím znovu porodila, ale protože proces ještě běžel, Barnevernet novorozeně automaticky odebral. Když jí soud vrátil dvě starší děti, měla dostat zpět i to tehdy šestiměsíční miminko, ale Barnevernet jí oznámil, že už si zvyklo na pěstounku a vráceno nebude. Ta pěstounka je dobrá kamarádka slečny, která vede místní Barnevernet.

Celý rozhovor si můžete přečíst v knize Proměny života. Pořídit si ji můžete za zvýhodněnou cenu 469 korun. Ušetříte 100 korun proti prodejní ceně 549 korun. Knihu si můžete objednat ZDE. 

Rozhovory, které najdete v knize:

Ruská válka

SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ, spisovatelka
SERGEJ KARAGANOV, politolog
WESS MITCHELL, politolog
CAMERON MUNTER, diplomat
ROBERT C. O’BRIEN, právník
HARALD WELZER, sociolog
BRUNO MAÇÃES, analytik

Český svět

CYRIL HÖSCHL, psychiatr
MILAN UHDE, dramatik, politik
JAROSLAV SVOBODA, imunolog
ANDREA BARTOŠKOVÁ, archeoložka
JAROSLAV ŠTURMA, dětský psycholog
JIŘÍ SUK, historik
PETR MATĚJŮ, sociolog
FRANTIŠEK SKÁLA, výtvarník, hudebník
MIROSLAV ŠIK, architekt
LUBOMÍR KAVÁLEK, šachista
EVA JIŘIČNÁ, architektka
MARTIN BOJAR, neurolog
DAŇA HORÁKOVÁ, novinářka, politička
JINDŘICH MANN, scenárista, režisér
JIŘÍ LÁBUS, herec
LADISLAV LÁBUS, architekt
MARGARETA HRUZA, režisérka
PAVEL HOLLÄNDER, právník
JÁCHYM TOPOL, spisovatel
JAKUB TROJAN, teolog
KAREL ŠIKTANC, básník

Orientace

FRANCIS FUKUYAMA, politolog, filozof
PETER TRAWNY, filozof
ROBERT PFALLER, filozof
MÁRIA SCHMIDTOVÁ, historička
MARTIN GURRI, analytik
JEFF GEDMIN, ředitel Rádia Svobodná Evropa
ERPING ZHANG, politolog
TOBY YOUNG, dramatik, novinář
PEER STEINBRÜCK, politik
TAYLOR DOWNING, historik
DAN SCHNEIDER, právník
FRITZ VAHRENHOLT, chemik
JESSE SINGAL, novinář
ADRIAN VERMEULE, právník
DENIS MUKWEGE, lékař
ED WEST, historik, komentátor
FRANK FUREDI, sociolog
THOMAS FUCHS, filozof a psychiatr

Hodnoty a peníze

NOURIEL ROUBINI, ekonom
GÜNTHER OETTINGER, politik
LARS CHRISTENSEN, ekonom
MAREK MORA, ekonom