Severní proud strategické závislosti

Projekt německo-ruského plynovodu Nord Stream 2 vyvolal v Evropské unii značné kontroverze. Mimořádně rozhořčeni jsou jím Poláci, z jejichž hlediska představuje hned trojí problém.

Zaprvé se trasa plynovodu vyhýbá polskému území dostatečným obloukem na to, aby Varšava nemohla kasírovat tranzitní poplatky. Zadruhé se poblíž přístavu Svinoústí přeci jen dost přibližuje k Polsku na to, aby svým ochranným pásmem potenciálně omezovala rozvoj velkého a drahého polského námořního terminálu pro import a zpracování kapalného plynu. Nu a zatřetí, všechny projekty, které si Německo a Rusko spolu „upečou“ k vzájemné výhodnosti, vzbuzují u našich severních sousedů nedůvěru už asi dvě stě padesát let: od chvíle, kdy si Prusové, Rusové a Rakušané začali poprvé dělit staré polské království. Při pohledu na moderní dějiny Polska nemůžu říci, že bych jim tu podezíravost vyčítal.

Důvodů pro i proti stavbě najdete s trochou hledání dostatek. Diskutuje se o tom, zda přísun německých peněz do ruské kapsy Putinův režim spíš posílí, nebo zda těsné vzájemné ekonomické vztahy naopak povedou Moskvu k přátelštějšímu naladění. Oponenti argumentují nebezpečnou strategickou závislostí, která by mohla vést k nasazení nové zbraně zvané „zavřený kohoutek“; příznivci kontrují, že Rusko dodává Německu plyn spolehlivě a problémy s tokem plynu byly vždy zodpovědností mezilehlých zemí.

Skeptici se pak zamýšlejí nad otázkou, zda má cenu uvalovat na Rusko sankce na obchod se sýrem a pivem, když mu zároveň druhou rukou přihráváme lukrativní a mnohaletý kontrakt pro samotný Gazprom. Ta poslední myšlenka vyvolává velikou nejistotu a pochybnosti i u lidí, kteří jinak Angelu Merkelovou upřímně obdivují a vidí ji jako pomyslnou vůdkyni svobodného světa. Pár jich znám, ale tenhle ideový rozpor mají problém překlenout i oni.

To všechno je zbytečné hádání. Investice do Nord Streamu 2 je vynucena tím, že kancléřka plně přistoupila na zelené vidění světa a zavázala svoji zemi ke dvěma megaprojektům – odchodu od jaderné energie a od spalování uhlí zároveň. Tím se Německo jedním rázným škrtem zbavilo své energetické autonomie ve jménu ochrany klimatu (a jelikož Němci jsou Němci, můžeme čekat, že se k tomu budou snažit pohnout i ostatní Evropany).

Jenže Německo není Norsko, aby mělo nekonečné vysoké a pusté hory se spoustou srážek, kde se dají bez problémů nastavět stovky přečerpávacích nádrží, zásobujících elektřinou pouhých pět milionů lidí. Tolik obyvatel má jen Hamburk s Berlínem dohromady – a pak musíte zásobovat energií ještě dalších 75 milionů, o průmyslových podnicích ani nemluvě. Jediné vhodné hory, Alpy na samém jihu země, na takový úkol nestačí.  

A nelze přitom přehlédnout ani to, že místní venkovské obyvatelstvo je superkonzervativní a myšlenka, že by jejich krásná horská údolí měla být zabetonována řetězy přehrad, začíná u horalů narážet na značný odpor. Notabene když jde o projekty ve prospěch městských voličů Zelených, jejichž oblíbeným sportem je hledět na „zaostalé vidláky“, kteří ještě uzavírají manželství a chodí do kostela, skrze progresivně pohrdavé prsty a vysmívat se jim v novinách a divadelních hrách.

Politický vývoj v tomto směru je už vidět. V posledních bavorských volbách významně posílili Freie Wähler, strana rurálních regionů, která nyní sedí s oslabenou CSU v zemské vládní koalici. Jejich ministři už teď úspěšně „hodili vidle“ do projektu rozšiřování mnichovského letiště o třetí startovací dráhu a dá se čekat, že dorazí-li za nimi zelení komisaři s požadavkem rozsáhlé výstavby přečerpávacích elektráren v Alpách, bude to jako zakousnutí do žuly. Té pravé bavorské.

V takové situaci Německu nic jiného než dovoz plynu nezbývá. Nejvýznamnější alternativní zdroje – slunce a vítr – nefungují, když je tma a bezvětří. A takových dní není v zimě úplně málo. I tuto zimu už jich několik bylo – a v takové situaci nemůžete jen tak vypnout topení a říci lidem, že těch minus jedenáct prostě musejí vydržet. To by byla silná káva i pro voliče Zelených. Opravdových nadšenců typu mladé Švédky Grety Thunbergové, kteří by ve jménu záchrany světa snesli až takové trápení, je pramálo.

Na pomoc tedy musí přijít plyn, fosilní palivo, jehož spalování samozřejmě také vypouští do vzduchu oxid uhličitý. Proti uhlí je přeci jen čistější, neprodukuje jemné saze a zejména popílek. Ale skleníkový efekt posiluje, to se nedá žádným způsobem „okecat“. Proto se o tom raději moc nemluví.

Existuje takové přísloví, že chcete-li mít dům čistý, musíte v něm mít jedno místo nečisté. V ideálním paláci zeleného hnutí, jehož sloupoví tvoří vznosné větrníky a kde každé spláchnutí WC roztáčí malou vodní elektrárnu, je Nord Stream 2 tímto nečistým místem: strategická stavba pro dovoz fosilního paliva ze země, která je s EU oficiálně v dost chladných vztazích.

Kdyby příslušníci ekologického hnutí byli realisté a nerámovali svoji advokacii „Energiewende“ v absolutních morálních pojmech dobra a zla, případně apokalyptických obrazech totální zkázy, odpustil bych jim to a nenazýval bych celou věc pokrytectvím.

Jenže kdyby byli realisty, těžko by mohli požadovat co nejrychlejší odstavení jaderných elektráren, že?