AD: Co jsme to za lidi

NÁZORY ČTENÁŘŮ

AD: Co jsme to za lidi
Jako čerstvý čtyřicátník jsem byl 17.11.1989 na Albertově, masakru jsem se vyhnul tím, že jsem nešel na Vyšehrad, ale opuštěnými ulicemi pouze lemovanými policejními antony a pokuřujícími milicionáři jsem kráčel sám přes Karlovo náměstí na Národní třídu, abych se prochladlý posadil do kavárny Slavia a posléze viděl už jen čelo průvodu. Foto: Wikimedia Commons/Rémi Diligent
1
Názory čtenářů

Jiří Humňal

NÁZORY ČTENÁŘŮ: Vážený pana Štindle, jako dlouholetý čtenář Vašeho týdeníku chci poděkovat za Vaše skvělé texty. Pokud jsem tak dosud neučinil, nebylo to určitě z toho důvodu, že jsem s jejich obsahem víceméně souhlasil, ale spíše proto, že jsem se necítil být tím, kdo by měl ambice a znalosti něco podstatného k nim dodat. K tomu určitě přispělo i to, že nepíšete konfrontačně, že témata Vašich textů jsou spíše závažná, která nutí k zamyšlení, což někdy opravdu „bolí“.

Jistě, není to psaní na první pohled tak atraktivní a čtenářsky vděčné jako u Vašeho skvělého kolegy pana Jiřího Peňáse. Ale pane redaktore, mohu Vám jednoznačně napsat, že píšete „dobře a tedy dobře myslíte“, abych parafrázoval George Orwella z Vašeho shora uvedeného textu. Ale co je hlavní, i tam, kde naznačujete polemiku, jste „jemný“ a „neagresivní“ a projevujete i určitou míru empatie k těm, s jejichž názory (podle mého pocitu) nesouhlasíte.

Typickým příkladem je Váš text „Co jsme to za lidi“ (č.7/2022), ve kterém jste vyjádřil lítost nad jednou mladou dámou a text končíte větami: „Ta dáma pocítila pochybnost. Vznesla otázku. Je v tom určitá naděje. Držme jí palce, existuje-li.“ A přitom se domnívám, že s jednáním oné dámy nesouhlasíte. Největší potřebu Vám napsat jsem měl po Vašem textu k výročí 17. listopadu v loňském roce. Jsem o generaci starší.

Jako čerstvý čtyřicátník jsem byl 17.11.1989 na Albertově, masakru jsem se vyhnul tím, že jsem nešel na Vyšehrad, ale opuštěnými ulicemi pouze lemovanými policejními antony a pokuřujícími milicionáři jsem kráčel sám přes Karlovo náměstí na Národní třídu, abych se prochladlý posadil do kavárny Slavia a posléze viděl už jen čelo průvodu. Pak jsem vyrazil v chladném pozdním večeru starou Škodou 105 do svého 150 km vzdáleného bydliště s určitou nadějí. Tu cestu jsem si z Albertova v dalších letech ještě několikrát zopakoval s různými smíšenými pocity, ale víceméně optimistickými. Ve Vašem textu jsem s mými pocity našel souznění, z Vaší strany to nebylo nic nabubřelého, efektního, oslavného… Spíše ta jemná skepse. Koneckonců – tu poklonu za mne udělal, myslím, čtenář Tomáš Jirsa (?) z Hluboké n. V.

Na závěr. Snad tento můj příspěvek, doufám, není nudný a prázdný jako moje výrazivo, jak také píšete. Ne vždy se mně to daří. Své by o tom mohl vyprávět Váš editor Jaromír Slomek či kolega Jiří Peňás. Ale doufám, že to není tak strašné. Vždyť již několikrát jste uveřejnili můj čtenářský příspěvek.

Bohužel, předem zamluvené č. 8 bylo poslední, které jsem si v mé trafice zakoupil. Víte, kdysi jsem napsal panu redaktorovi Jiřímu Peňásovi, že nechápu, jak může „sedět“ ve stejné redakci s Danielem Kaiserem a Martinem Weissem a ten „dobrý muž“ mně odpověděl: „No jo, ten náš Dan má svoji hlavu.“ V reakci na  rozhovor D. K. s panem Karaganovem jsem napsal, že pan Kaiser a pan Weiss posouvají Váš týdeník názorově někam, kde by neměl být.

V reakci na  článek D.K. „Prezidentův  poradce má problém“, ve kterém zesměšňoval tvrzení Jaka Sullivana, že ruská invaze může začít každý den, jsem napsal, že spíše D. K. má problém. No a vrcholem naprostého pomýlení shora uvedených pánů redaktorů byl text Martina Weisse v č. 8/2022 „Prostě si vymýšlíme“, ve kterém zesměšnil nejen sám sebe, ale celý Váš časopis. Hodně štěstí a zdraví Vám přeje Váš vděčný čtenář.