Bureš, Křiva: V Česku skončí značná část tonerových kazet na skládce

KOMERČNÍ SDĚLENÍ

Bureš, Křiva: V Česku skončí značná část tonerových kazet na skládce
Vladimír Křiva, PREMO a Milan Bureš, Steelmet Foto: PREMO, Steelmet
INZERCE

Sesbírat, roztřídit… a velkou část poslat na skládku. Nakládání s použitými tonerovými kazetami je tristní, upozorňuje Milan Bureš, ředitel společnosti Steelmet. Na českém trhu chybí jejich zpracovatelé, kteří by ideu cirkulární ekonomiky dotáhli do konce. Stát jim nevytváří příznivé podmínky a sám při nákupu tonerových kazet nejde příkladem. Jeho slova potvrzuje Vladimír Křiva, šéf firmy PREMO dodávající firmám i státním institucím IT zařízení a tonerové kazety – v Česku jich na skládkách každoročně skončí několik tun.

Není recyklace tonerových kazet spíše okrajovu záležitostí?

VK: Málokdo ví, že poločas rozpadu tonerové kazety je až 1 000 let. Každoročně se do České republiky přivezou 2 miliony kusů tonerových kazet, což je asi 2 000 tun. Velká část pak skončí časem na skládce, protože jejich recyklace je obtížná. Vůbec se o tom v médiích nemluví, ale mně to tedy jako okrajové téma nepřipadá.

V čem spočívá problematika zpracování tonerových kazet?

MB: Nejdříve je potřeba pochopit způsob, jakým se zpracovává elektroodpad, a kam ze zákona patří i tonerové kazety. Většinu elektroodpadu třídíme ručně – plast se vyseparuje od kovových součástek a pomele se na drticí lince na menší části. Snažíme se dostat na základní jednodruhové materiály, které je možné zrecyklovat a vrátit do oběhu. Co zpracovat nedokážeme, předáváme specializovaným zpracovatelům. Přibližně 80 % přijatého elektroodpadu se u nás dále zpracovává, případně se využívá k výrobě tepla, zbytek skončí na skládce. Průšvih začíná v případě směsných plastů, které obsahují karcinogenní látky a recyklovat se nesmí.

VK: Tonerové kazety navíc obsahují zbytky tonerového prášku. Pokud by se kazeta dostala do drtičky odpadů, prášek by mohl reagovat se vzduchem a způsobit výbuch. Proto se tonerové kazety nedají drtit na běžné lince, musela by pro ně být vytvořena speciálně technologicky uzpůsobená linka. Ta ale v Česku není, protože by vyžadovala velmi vysokou počáteční investici.

Co se tedy děje s vysloužilými tonerovými kazetami?

VK: Některé se dají opětovně 2×–4× refilovat, čímž se prodlouží jejich životnost. Pak jsou ale příliš opotřebené a jejich opětovné naplnění již není možné. Takže je od firem sbíráme do sběrných boxů a předáváme zpracovateli elektroodpadu. Ale ten s nimi nemůže nic udělat.

MB: Situace s tonerovými kazetami je tristní. Když k nám přijede kontejner s tonerovými kazetami, vůbec na ně nesaháme. I kdybychom tu vytvořili nějaké specializované pracoviště pro jejich rozebírání, k ničemu by to nebylo. V České republice není jediný zpracovatel, kterému bychom materiál mohli předat. Velmi nás to trápí, protože nám na životním prostředí záleží. Vlastníme certifikát Weelabex, který zaručuje co nejzodpovědnější nakládání s elektroodpady. Na recyklaci tonerových kazet jsme ale v českých podmínkách krátcí.

Firmy ale přece platí za výkup elektroodpadu – včetně tonerových kazet – recyklační poplatek?

VK: Recyklační poplatek neznamená, že dochází k recyklaci materiálů. Takže pokud se bavíme o elektroodpadu, firmy jej v rámci svého odpadového hospodářství předají za poplatek firmě, která má ze zákona právo s ním nakládat – konkrétnímu zpracovateli. Ten ale může zvolit naprosto neekologické řešení, které nemá s opravdovou recyklací, jak ji chápeme z pohledu cirkulární ekonomiky, nic společného.

MB: Lidé obecně často zaměňují pojmy recyklace a sběr. Včera jsem se v televizi díval na pořad o recyklaci plastů. Provozovatel žlutých popelnic na plastový odpad údajně vykazoval 70% recyklaci. Toto číslo se ale váže k množství plastů uvedených na trh, které provozovatel dokáže do popelnic sesbírat. Z tohoto množství se pak reálně zpracovává a recykluje tak 30 % – a to je ještě optimistický odhad. Tím se vracíme k problematice tonerových kazet. My jich také dokážeme od firem sesbírat až 80 %. Ale pak ten kamion plný tonerových kazet můžeme slavnostně vyvézt na skládku.

Proč v České republice chybí zpracovatel tonerových kazet?

VK: Protože skládkování je dnes nejlevnější způsob likvidace odpadu. Původně mělo skončit v roce 2024, ale díky lobbistům se loni termín prodloužil o dalších deset let. Žádný investor tady nebude stavět speciální technologické linky v řádu stovek milionů Kč, když ještě dalších deset let můžeme odpad levně zahrabávat do země. Navíc když u nás ani není dostatečná poptávka po recyklovaných materiálech. Proč by do toho vůbec nějaký investor šel? Aby se situace změnila, je zapotřebí tlak státu.

Změnit pravidla hry pro nakládání s elektroodpadem musí tedy stát? Nemohou tlak vytvořit soukromé firmy?

MB: Nikdo jiný to ani udělat nemůže. Pokud stát určuje pravidla ohledně skládkování a nakládání s odpady, trh se tomu vždy přizpůsobí. Dokud se skládkování nezdraží, situace se nezlepší. Ale řekněte lidem v obcích, že budou za komunální odpad platit dvojnásobek. Vzbudí to nevoli, proto je to nepopulární volební téma. Samozřejmě se dnes objevují společensky zodpovědné firmy, které na ekologický přístup tlačí. Ale jsou to jen první vlaštovky. V následujících deseti letech se nic nezmění, pokud nezasáhne stát.

Jak přesně by měl stát zasáhnout – zřejmě nestačí jen zdražit skládkování?

MB: Je to první krok, než dojde k jeho zrušení. Dále je nutné podpořit vznik trhu pro recyklované plasty, který u nás neexistuje. Stát by měl jít příkladem, ale neděje se to. Státní instituce jsou zvyklé soutěžit u svých zakázek nejnižší nabídkovou cenu. Přestože by bylo možné vyrobit z odpadních plastů mobiliáře, kanály, žlaby, nakonec se vždy sáhne po betonu, protože je to prostě levnější. Recyklovaný materiál je totiž dražší než ten z primárních zdrojů. Recyklovat se začne ve velkém, až lidstvu dojde ropa. Pak začneme zase těžit materiál, který jsme zatím uložili na skládky. Zatím ta doba ale nepřišla.

VK: Politici u nás vedou debaty, že chtějí v České republice stejně jako v Německu dosáhnout cirkulární ekonomiky. Jenže stát je ten poslední, kdo se o to snaží. Roky už bojuji se zadavateli veřejných zakázek, aby upřednostňovali tonery od výrobců, kteří se mohou prokázat důvěryhodným ekologickým certifikátem. Dlouhodobě spolupracujeme s firmou Hewlett-Packard, která své tonery vyrábí z recyklovaných materiálů. Když zadavatelům takové tonery nabízíme, je to bez úspěchu. Zvítězí levnější klony z Číny, které porušují patentová práva výrobců a často obsahují i toxické látky.

Co mohou pro ekologičtější likvidaci tonerových kazet udělat firmy či instituce?

VK: Pokud mám mluvit z pozice prodejce tonerů ­– nakupovat od výrobců originálních či alternativních kazet, kteří se mohou prokázat ekologickým certifikátem. Prázdné tonerové kazety nevyhazovat do odpadu, ale odevzdávat je do našich sběrných boxů, abychom mohli prodloužit jejich budoucnost refilováním. Nejít po nejlevnějším zboží, protože to se zpravidla špatně podepíše na životním prostředí a budoucnosti nás všech.

MB: A v obecné rovině se zajímat o to, jaké firmě dávají elektroodpad ke zpracování a co se s ním pak děje. Nestačí jen zaplatit recyklační poplatek a myslet si, že otázka ekologie je tím vyřešena. Doporučuji zajímat se i o to, zda jde o společensky zodpovědnou firmu, která se může prokázat certifikáty dokládajícími vysoké standardy při nakládání s elektroodpadem. Činit zodpovědná rozhodnutí, ne jen ta snadná.

Milan Bureš
Po vystudování leteckého inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně pracoval 10 let jako konstruktér letadel. Od roku 2009 vede pobočku Steelmet, která je součástí REC Group (Recyklační ekologické centrum) ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Specializuje se na výkup a třídění elektroodpadu, v současné době zaměstnává více než 100 lidí z regionu – z 80 % jde o osoby se zdravotním postižením. Společnost vlastní certifikát Weeelabex potvrzující nejvyšší standardy zpracovávání elektroodpadu.

Vladimír Křiva
Vystudoval elektrotechnologii na Vysokém učení technickém v Brně. Po studiích pracoval v IT společnostech na pozicích obchodního manažera a technického náměstka. V roce 2001 založil firmu specializující se na prodej inkoustů, tonerů a počítačového hardwaru soukromým firmám i státním institucím. Ve firmě PREMO působí už 20 let, aktuálně na pozici ředitele a jednatele.