1 KOMENTÁŘ

Macron vs. „Orbini“

Témata: , ,

Setkání Viktora Orbána a Mattea Salviniho v severoitalském Miláně provázely pouliční protesty. Není divu, vždyť centrální Milán byl jedním z posledních míst, která si v posledních parlamentních volbách ještě dokázala udržet socialistická Partito Democratico. A socialistické strany napříč kontinentem vnímají oba muže jako svoje úhlavní nepřátele.

Současné Maďarsko a Itálie mají spolu společného víc než jen barvy na státních vlajkách. V obou případech jde o země na hranici schengenského prostoru, v obou případech byly masivně zasaženy migračními proudy (Maďarsko z Turecka a Balkánu, Itálie z Afriky), v obou případech sloužily hlavně jako tranzitní země po cestě za krásami Německa a Skandinávie (respektive tamních sociálních systémů). V obou případech měla tato skutečnost vliv na politické poměry.

Nebýt chaotické migrační vlny roku 2015, je možné, že by Viktor Orbán své další volby prohrál, nebo aspoň vyhrál podstatně menším poměrem, než jak se nakonec stalo. Už je u moci dlouho a má za sebou i dost přešlapů a chyb, například pokus o zavedení „internetové daně“, který roku 2014 vyvolal mohutné protesty. Za normálních okolností by nastoupila jistá voličská únava, kterou veteráni politických scén tak dobře znají. Dlouho vládnoucí strany mívají také tendenci být promořeny čím dál drzejší korupcí, která lidem vadí. Že by Orbánův Fidesz byl výjimkou, dost pochybuji.

Neuspořádaný dav tábořící v létě 2015 kolem budapešťského nádraží Keleti a křičící „Germany!“ je však dosud v čerstvé paměti. Stejně tak násilné scény kolem hraničního přechodu Horgoš–Röszke, kde maďarská policie přehradila balkánskou stezku plotem a dočkala se spršky kamení a hromadných pokusů bariéru prorazit. V takové situaci si maďarští voliči museli u volebních uren položit otázku, zda případné Orbánově náhradě věří, že bude vzniklý plot rovněž bránit – a podle toho také volby v dubnu 2018 dopadly.

Salviniho Lega zase pod jeho vedením vyrostla z regionální strany italského severu v celostátní sílu, aktuálně atakující první místo na žebříčku voličských preferencí s hodnotami kolem 30 %. Není to proto, že by jí voliči chtěli svěřit dopravu, důchody, péči o přírodu či školství; jejím hlavním tématem je imigrace z Afriky, tentokrát přes moře. Salvini byl zvolen hlavně proto, aby ji definitivně zastavil.

Pro zredukování imigračního proudu už udělal dost jeho předchůdce Minniti, bývalý šéf tajných služeb, kterého socialisté povolali do vlády v roce 2017. Jeho jmenování však předcházelo několik let faktické nečinnosti socialistické vlády, které jako by dlouho vůbec nevadilo, že Itálie, položená mezi Libyí a Německem, slouží jako široký pašerácký koridor. Tím socialisté ztratili důvěru, které už znovu nenabyli. Těžil z toho právě Salvini, jemuž bylo v kampani možné věřit, že zavede ještě podstatně tvrdší opatření než Minniti, a který tak skutečně po nástupu do funkce ministra vnitra začal činit, i když si tím před pár dny vykoledoval od sicilské prokuratury trestní stíhání.

Oba politici jmenovali při svém milánském setkání jako svého protivníka francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. „Dnes existují v Evropě dva tábory a hlavou jednoho z nich je Macron,“ řekl Orbán na tiskové konferenci. „Je čelem sil podporujících imigraci. My naopak ilegální imigraci chceme zastavit.“ Macron vzápětí hozenou rukavici zvedl. „Chtějí-li mě vidět jako svého ústředního protivníka, budiž,“ řekl. „Je jasné, že v Evropě eskaluje spor mezi nacionalisty a pokrokáři, a já neustoupím nacionalistům ani o píď.“

V tom, že v Evropě eskaluje spor mezi nacionalisty a pokrokáři, má Macron pravdu. Pravda je ovšem také to, že on sám k této eskalaci notně přispěl. Francouzský prezident opakovaně kritizoval Orbána za odmítání přerozdělovacích kvót a po volebním vítězství Fideszu v dubnu 2018 mluvil v Evropském parlamentu neadresně o „jistém druhu evropské občanské války, negativity a sobeckosti“. Vztahy mezi Macronem a Salvinim jsou pak úplně na bodu mrazu. Dvojici vrcholných politiků, kteří by spolu vycházeli hůře než tito dva, aby v EU pohledal.

O existenci bloku protiimigračních sil v Evropě není třeba pochybovat. Státy jako Dánsko či Rakousko provozují politiku podobnou té maďarské, zbytek Visegrádu je na tom stejně. Jiná věc je, do jaké míry existuje nějaký blok Macronův, aspoň na úrovni států. Například německá kancléřka by mu teoreticky měla být dobrou spojenkyní, už kvůli mnohaleté tradici „německo-francouzského integračního motoru“. Prakticky však Berlín nejeví žádný zájem přidat se k veřejnému kárání Salviniho, který momentálně drží libyjskou cestu zavřenou. Macron naráží u Němců na viditelný chlad i v dalších oblastech, například co se jeho plánů na hlubší integraci eurozóny týče. Mají totiž obavy, že by je to stálo peníze.

Macronův vlastní politický styl, který by se dal nazvat „pokrokovým manažerismem“, zatím nedokázal získat žádné významné souputníky v jiných evropských státech. Bezprostředně po vítězství nad Marine Le Penovou si jeho hnutí En Marche věřilo natolik, že začalo zakládat pobočky v cizině. Vznikla i česká, pod jménem „Tak jo!“, jejímž předsedou se stal Martin Rozumek z nevládky „Organizace pro pomoc uprchlíkům“. Kromě poněkud graficky příšerných stránek však nevyvíjí moc viditelné aktivity a na jejím transparentním účtu přistálo v průběhu srpna 2018 celkem 21 Kč darů. Pokud je mi známo, ani nikde jinde v Evropě se odštěpky Macronova hnutí neujaly.

Hlavním problémem Emmanuela Macrona je skutečnost, že zmeškal svoji dobu. En Marche by se výborně hodilo do druhé poloviny devadesátých let. Macron je něco jako francouzský ekvivalent Tonyho Blaira. V tehdejší bezstarostné éře, kdy jeden velký civilizační protivník padl a ti další ještě nebyli na obzoru (leda pro velmi prozíravé jedince), se optimismem hýřící politika, vedená mladými tvářemi, zdála být logickou, možná nevyhnutelnou formou budoucnosti Západu.

Problémy se však vrátily, a to tak velké, že i byznysový typ, jako je Macron, musí k jejich zvládání nasazovat do francouzských měst a na francouzsko-italské hranice armádu. A to je přesně ta aktivita, která k povinně optimistickým vizionářům v dobrých oblecích jaksi nesedí. Daleko věrohodněji ji dokážou provozovat „ti druzí“.

Marian Kechlibar je také autorem knihy Zapomenuté příběhy. Objednat si ji můžete ZDE.

Z nového čísla Boris Johnson: blonďatý král světa. Kdo je budoucí britský premiér?

Echo týdne: Královna kurtů, švédská péče a expremiérova hypotéka ● Komentář: Nastal čas přistřihnout plebsu křídla ● Recenze: A co když to Německo nezvládne? ● Historie: Největší úspěch bledých tváří

Babiš už měl dávno rezignovat Odborový předák Josef Středula nejen o premiérovi
Smrt legendy o ušlechtilém nacistovi Nová fakta o architektu Albertu Speerovi

/
Autor je publicista

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.