Stavět, nebo umřít

EDITORIAL

Stavět, nebo umřít
Pořídit si v České republice vlastní bydlení je pro většinu běžných lidí, kteří se mohou považovat za střední třídu, stále těžší a dražší. Foto: Shutterstock
Komentáře

Dalibor Balšínek

Mladá rodina žije a pracuje v Praze. Chce si pořídit vlastní bydlení. V hlavním městě je to pro ni nedosažitelné. Zkouší najít domek, něco do padesáti kilometrů od hlavní města. Denně visí na realitních serverech. Naposledy najde něco v dezolátním stavu, ale se zahradou v Benátkách nad Jizerou. Hned jak inzerát objeví, ozvou se realitnímu makléři. Inzerát totiž po dvou dnech mizí z nabídky, protože o něj projevilo zájem přes sto lidí. Nemá smysl, aby byl nabízen déle. Zájem je obrovský a není v kapacitě makléře všem zájemcům odpovídat. Domek je za 3,9 milionu korun, jen pár desítek dostane možnost prohlídky. Po ní se dozví, že bude následovat aukce, která může cenu vyšponovat o milion výš. Ale ani k aukci se naše rodina nedostane, protože, jak jinak, chce dům pořídit na hypotéku. Prodávající ale chce peníze hned a ideálně v hotovosti. Příležitost dražit dostane jen pět zájemců. Pro rodinu popisovanou v tomto příběhu je to už třetí neúspěšný pokus.

Pořídit si v České republice vlastní bydlení je pro většinu běžných lidí, kteří se mohou považovat za střední třídu, stále těžší a dražší. Nebylo to jednoduché před pandemií čínského viru a teď je to ještě složitější. Obavy z inflace a stále relativně nízké úroky hypotéky šponují ceny nemovitostí do neuvěřitelných výšin a už to není problém Prahy a velkých měst. Lenka Zlámalová, která si vzala data poradenské společnosti Deloitte a její Property Index, pro nejnovější vydání Týdeníku Echo uvádí, že cesta k pořízení bytu je u nás nejtěžší v Evropě, protože běžný Čech potřebuje k pořízení vlastního bydlení 11,4 průměrného ročního platu, zatímco Němec 5,1 nebo Polák 7,7 ročního platu. Praha se přitom do těchto průměrů vůbec nevejde. Jen malou útěchou může být, že s růstem cen nemovitostí nerostou také nájmy, a že se tak může změnit nerovnováha mezi výší nájmů a hypotéky, které byly dlouho na stejné úrovni.

Jediným rozumným řešením je podpora a rozvoj bytové výstavby různého typu, než přijdou nebezpečné socialistické recepty. V Česku je totiž objektivně i relativně málo bytů na počet obyvatel. Na tisíc obyvatel jen 460, což je pod evropským průměrem. Stavět nové byty je také mnohem lepší cesta než měnit českou mentalitu, která je z povahy konzervativní a opatrná. A pořízení vlastního bydlení je vnímáno také jako investice, které Češi dávají přednost před investováním do akcií nebo investičních fondů. Podobně jako v jiných postkomunistických zemích se vlastnictví bytu nebo nemovitosti pohybuje na úrovni 78 %, což je zase výrazně více než třeba v Německu nebo ve Švýcarsku, kde ve vlastním bydlí jen 41,6 % obyvatel.

Poučení z čínského viru ale ukazuje, že nic netrvá věčně a že poměry a nastavení společnosti se mohou změnit nečekaně rychle. Stále častěji zaznívají hlasy reinkarnovaného komunismu, které jsou v hávu sdílení všeho druhu a s ním spojeného vyvlastňování a zabavování všeho druhu. Naposledy přišel úder tohoto typu od španělského premiéra, ano, skutečně současného předsedy vlády Španělského království. Podle jeho plánu „Španělsko 2050“ nebudou mnozí Španělé už vlastnit domy ani auta, pracovní smlouvy budou mít jen na dobu určitou, do penze ale půjdou až v 70 letech, razantně se omezí jejich konzumace masa, alkoholu a kouření, naopak se jim zvýší daně, každým rokem přijde do země na 200 tisíc nových
migrantů a to vše bude probíhat bez uhlíku.

Tak to už je snad lepší představa, že toho se člověk nedožije. Nebo by aspoň měl stavět, dokud to jde,
protože jiní chtějí bořit.

Foto: echo