Zlomená srdce těsně před výbuchem. Poslední rok starého světa

Když se psal rok 2013, německý spisovatel Florian Illies (nar. 1971) připomněl, že před sto lety, v březnu 1913, měl básník Rainer Maria Rilke silnou rýmu, neboť bylo docela chladné jaro a Rilke byl k nachlazení náchylný. Zpráva o básníkově rýmě byla součástí celkového obrazu toho roku, který Illies vytvořil z krátkých příběhů, glos, faktografických črt a drbů (mohlo jich být tak kolem čtyř set) ze života především umělecké společnosti onoho zvláštního roku. Pravda je, že každý rok může být z nějakého pohledu zvláštní, ale rok před světovou válkou je vždycky ještě trochu zvláštnější.

Kniha se jmenovala 1913: Léto jednoho století a měla obrovský úspěch, snad i u nás. Byla chytře vymyšlená a napsaná, dobře se četla, člověk si mohl z ní i něco zapamatovat, a to nejen o té Rilkově rýmě. A nejspíš se také trefila do ducha naší doby, právě tím, že tak kontrastuje s atmosférou před sto léty. To byl, z dnešního pohledu, čas překypující vysokou kulturou a uměleckou tvořivostí, možná i přesvědčením, že právě z „ducha doby“, tedy z umění a tvorby těch neurotických géniů (Rilke patřil mezi ně), inspirovaných fatálními ženami (tehdy se jich vyskytoval mimořádný počet), vzniká nový člověk v novém světě. Člověk duchovnější, vznešenější, citlivější, ušlechtilejší. Mnohým těm vzníceným duchům se mohlo jevit, že lidstvo vstupuje do krásného, novým uměním prozářeného světa. Stačilo pár měsíců, pár kulí v Sarajevu a bylo to všechno pryč. Ten krásný svět se stal „světem včerejška“, jak na něj vzpomínal ve známé knize Stefan Zweig.

Rilke měl tedy na jaře 1913 rýmu a měl ji i v létě a asi i koncem roku, kdy se po svém, to znamená, jak jen možno delikátně, dvoří Sidonii Nádherné, po níž však vyjede se vší bezhlavostí Karl Kraus: „Och, Sidonie!“ „Moje nevěsto před Bohem!“ „Ty svatá, nádherná!“ „Shořím!“ – to poslední není od věci, uvědomíme-li si, že Kraus byl vydavatel a skoro výhradní přispěvatel časopisu Die Fackel – Pochodeň. To je ovšem již děj druhého dílu „historek“ z roku 1913, který Illies sestavil na stejném principu, takže by to mohlo vypadat, že je to druhý nálev, zbytky, které se nevešly do toho prvního. Ale není tomu tak. Znovu technikou střihů, kontrastů a paradoxů vytvořil vtipnou mozaiku, či spíš pavučinu, která se čte jako dobrý a napínavý román. A pochopitelně poučný. V obou knihách jde vlastně o obraz doby prostřednictvím ironicky komentované sbírky drbů a anekdot, jež dohromady tvoří sugestivní kompozici zaniklého času, který se přitom doslova hýbal energií a činorodostí.

Celý text Jiřího Peňáse najdete v Týdeníku Echo nebo na stránkách EchoPrime.