Britský pragmatismus a zdrženlivost vítězí nad strachem a hysterií

Velká Británie opustila Evropskou unii. Optimisticky a sebevědomě v očekávání nových šancí. Nikoliv ve strachu a úzkosti, jak mnozí tamní přesvědčení remaineři a evropští zastánci čím dál hlubší integrace a pokoření pro ty, kdo se jí nechtějí účastnit, očekávali. V Londýně se v pátek v noci netruchlilo, ale slavilo. Hodně je to ovlivněno osobností premiéra Borise Johnsona. Ten je sice celou svou kariéru bytostný oportunista, v lepší budoucnost Velké Británie mimo Evropskou unii ale věří dlouhé roky. Jestli je něco skutečný Johnsonův politický projekt, je to suverénní Británie mimo Evropskou unii. Osud mu dal šanci tu operaci dotáhnout. A Britové mu k tomu v posledních prosincových volbách dali silný mandát.

Cesta ven z Unie od referenda v červnu 2016 k sobotnímu brexitu byla dlouhá a těžká. Plná právních a politických kliček a překážek. Velmi nepřátelského postoje Evropské unie, která se rozhodla na Británii demonstrovat, že odchod se nevyplácí. Slabé premiérky Theresy Mayové, která svou slabostí a neschopností hájit britské zájmy ztratila své zemi i Evropě spoustu času.

To všechno má Británie za sebou. Míří do nové éry, kdy bude hledat nové obchodní vztahy s Evropou i Amerikou. Boris Johnson dává od první chvíle najevo, že je bude hledat velmi sebevědomě. I nálada v zemi se překlápí od projektu Strach, který dlouhé roky dokázali úspěšně šířit zastánci setrvání Londýna v Evropské unii. Měnící se atmosféru asi nejlépe ilustruje, že z projektu Strach do projektu Šance se překlopilo i referování deníku Financial Times. To je prakticky bruselský věstník čím dál hlubší integrace. Právě přes jeho stránky se kampaň strachu šířila.

Za celé ty tři a půl roku se nenaplnila. Od prvních dní se objevovaly katastrofické scénáře, jak moc to zasáhne britskou ekonomiku. Jak to zničí finanční centrum v Londýně, protože banky už nebudou moct volně působit na území Evropské unie. Objevovaly se seznamy, kolik investorů opustí Londýn. Insideři, kteří si zachovali chladný úsudek a nenaskočili na kampaň strachu, už krátce po referendu tvrdili, že žádné velké přesuny se konat nebudou. Odvolávali se na řadu studií odkazujících na to, že na žebříčcích předností, které dělají z Londýna nejdůležitější finanční centrum světa, je členství v Evropské unii nejvýš na šesté příčce. Daleko před ním byla špičková vymahatelnost práva, kvalitní a nepříliš byrokratická finanční regulace, vzdělaní lidé, angličtina.

Navíc bylo zřejmé, že tím, kdo by měl mít na udržení co nejvolnějšího obchodu zájem, není Velká Británie, ale Evropská unie. Především velcí exportéři, jako je Německo, Francie nebo my. Ti mohou, pokud by se obchodní vazby zkomplikovaly, ztratit výrazně víc než Britové. Londýn má v obchodě velké přebytky se všemi zeměmi Evropské unie s výjimkou Irska. Tahá za delší konec. Theresa Mayová si přesto nechala od evropských vyjednavačů v čele s Francouzem Michelem Barnierem vnutit roli toho slabšího.

Pak nastoupil Johnson a vše se otočilo. Pár hodin po brexitu vzkázal Evropě, že hned příští rok uvalí cla a zavede kontroly na evropské zboží, pokud se do té doby nepodaří najít výhodnou obchodní dohodu. Barnier, ještě před pár týdny volající po pomstě za odchod, okamžitě otočil a začal prohlašovat, že v zájmu Evropské unie je „ambiciózní partnerství s Velkou Británií“. Johnson už předtím ohlásil, že by se ještě před uzavřením nové obchodní smlouvy s Evropskou unií chtěl dohodnout na volném obchodu s Donaldem Trumpem.

Projekt Strach nakonec ani příliš nepoškodil britskou ekonomiku, příliv investic je největší za poslední roky, nabídka pracovních míst je nejvyšší v historii a londýnský burzovní index FTSE je v rekordních výškách.

Další texty Lenky Zlámalové najdete zde.