Moc, tenisová raketa a ztracená schopnost sebekontroly

Komentář

Moc, tenisová raketa a ztracená schopnost sebekontrolyKOMENTÁŘ
Komentáře

Ondřej Štindl

Tak se nám „dyškurz“ přelil do sportu, chtělo by se říct. Serena Williamsová ve finále US Open víckrát porušila pravidla, ztropila rozhodčímu scénu a byla potrestána. Označila to za projev sexismu, mužům tenistům prý podobné věci běžně procházejí, a podpořilo ji v tom nemálo publicistů a „mluvících hlav“, na její straně byly i sympatie lidí na stadionu. Mnoha jiným lidem, včetně mě, ta debata přijde v něčem absurdní. Williamsová je jistě skvělá sportovkyně, taky má historii podobného chování, její obhájci, pokud vím, nepřišli s výčtem situací, kdy by podobné výstupy jako ten její byly u mužů posuzovány blahosklonně. Rozhodčí Ramos je pověstný tím, že nedovolí hvězdám, aby si na kurtu moc vyskakovaly, přistupuje v tom ohledu ke hráčů i hráčkám stejně, proto je taky nasazován na důležitá utkání. Vůči soupeřce a vítězce Naomi Osakové bylo chování Williamsové a části publika bezohledné a ponižující. Rozšířený narativ, který Williamsovou staví do role oběti poměrů, může zarážet už svou prostou existencí, nemluvě o tom, že na něj nemálo vlivných lidí slyší. Má to, řekl bych, dva důvody.

Ten první souvisí s ideologií intersekcionality a politikou identity, které jsou rozšířené mezi soudobou západní levicí. Veškeré situace se dají redukovat na nějaký mocenský vztah, rozhodující pro postavení jednotlivce je jeho identita – rasová a genderová –, ta taky určuje jeho postavení v „pyramidě útlaku“. Ta postavení jsou fixní, pokud někdo patří ke skupině utlačovaných, je to na celý život a nemůže se dopustit útlaku vůči někomu, který je v té pyramidě usazený výš. Pokud se tedy černošská žena – příslušnice hned nadvakrát utlačované skupiny – cítí být obětí, nepochybně jí je, zvlášť když nad ní vynese verdikt bílý muž – rozhodčí. To je ta jediná správně popsaná mocenská konstelace daného okamžiku. A pokud by někdo viděl místo osamělé a utlačované hrdinky v nepřejícím světě spíš královsky placenou hvězdu podporovanou tisícihlavým publikem, sportovní asociací a částí médií, která v daném okamžiku spíš zkoušela svou moc zneužít, než aby byla mocensky utlačovaná, může být jedině v zajetí předsudků. Velmi primitivní vnímání, jakkoliv bývá opentleno chytře se tvářícím slovníkem. A recept na vážné problémy. Pokud nějakou skupinu prohlásíme za a priori neschopnou nějakého druhu špatného jednání, je to spolehlivý recept, jak častost toho jednání v jejích řadách pronikavě zvýšit.

Ten druhý důvod je, řekl bych, širší. Má co dělat s proměnou způsobu, jímž společnost vnímá sebeovládání. V dobách počátků organizovaného sportu to byla jednoznačně ctnost, sebekontrola patřila k výbavě sportovce a její ztráta byla znamením selhání. I to se mění, pravda, sport od sportu je to jiné. Důvodů je hodně, mimo jiné i televizní přenosy na velké obrazovky ve vysokém rozlišení, které potřebují „šťávu“, drama a emoce, aktéři si jsou jistě vědomější publika, které je sleduje ve velkých detailech. Ale hlavně sebeovládání, kontrola už nejsou chápany jednoznačně jako ctnosti, někdo v nich může taky vidět projev konformity, ochotu podřídit se autoritě, je přitom správné bouřit se, neschovávat svou individualitu, své – tak unikátní a důležité – emoce za neutrální masku. Serena Williamsová hraje v časech, kdy většina jejího publika často a s gustem ztrácí sebekontrolu na sociálních sítích a považuje to za svůj nejautentičtější projev, kdy hysterák se stal respektovanou formou komunikace, kdy nejmocnější muž planety po nocích ukřivděně tweetuje sentence hodné rozčileného děcka. Chovala se odsouzeníhodně a pak se tvářila jak oběť. Není v tom sama.