Salisbury, Mekka ruských turistů

Když britská vláda záhy po otrávení ruského přeběhlíka Sergeje Skripala a jeho dcery přišla s obviněním, že za ním stojí Rusové, nechyběly skeptické reakce. Je to srozumitelné. Tomu, jak funguje otravná látka novičok, jež měla být použita, nikdo pořádně nerozumí. A každá tajná služba či státní orgán pracující s tajnými informacemi má v tom, co může zveřejnit, dost svázané ruce – nemůže prozrazovat všechny zdroje svých informací. Všechny informace, které zveřejní, mohou být rozporovány někým, jehož informace si laik neumí ověřit a nedokáže s jistotou určit jejich věrohodnost. Cožpak nevěříte britským vládním zdrojům? lze se ptát. Jenže, nehledě na některé zmatečné výroky ministra zahraničí Johnsona, někteří lidé západním rozvědným zdrojům nevěří – nejpozději od invaze do Iráku. Tehdejší tvrzení amerických a britských tajných služeb (a služeb dalších zemí, jež se ovšem nepodílely na invazi), že Saddám měl zbraně hromadného ničení, je bude dlouho pronásledovat.

Takže pro skeptického člověka zbýval jen argument vyvozený ze zásady Occamovy břitvy: Proč by si britská vláda takový příběh vymýšlela? Co chtěla ohledně útoku na Skripalovy zakrýt? A byla by vytvoření takové legendy, jež musí obstát v budoucích šetřeních, vůbec schopna?

Pro někoho je to málo na krok, který vedl k největšímu vyhošťování ruských diplomatů od konce studené války a podle některých měřítek i od jejího začátku.

Teď přišla britská vláda s dalšími informacemi. Obvinila z pokusu o vraždu dva konkrétní Rusy, agenty vojenské rozvědky GRU cestující pod jmény Petrov a Boširov. Jejich pasy prý byly pravé, ale jména patrně falešná. Vláda zveřejnila i podrobný itinerář jejich britského pobytu v inkriminovanou dobu, doprovozený řadou fotografií z bezpečnostních kamer.

To uvedlo do pohybu další zdroje informací. Včetně samotného Ruska. Reportéři z mezinárodní organizace Bellingcat, z webu Fontanka.ru a dalších získali například seznam cestujících z příslušného letu Aeroflotu a složky obou mužů, Petrova a Boširova, z centrální evidence pasů (domácích pasů; Rusové tomu, čemu u nás říkáme občanský průkaz, říkají taky pas). A jsou zvláštní, chybí v nich jakékoli údaje před rokem 2009 a řada dalších informací, jež ve složkách normálně bývají. Zato je v jedné z nich razítko „Neposkytovat žádné informace“.

Jak už to v takových případech bývá, různí investigativní novináři navazují jeden na druhého: a zde to došlo až k tomu, že jeden reportér zavolal na telefonní číslo uvedené v Petrovově složce – a dovolal se na ministerstvo obrany.

Ruská vláda a Vladimir Putin osobně samozřejmě všechno popřeli. Našli jsme ty lidi, jsou to normální turisté, s tajnými službami.

Tomu všemu opět umanutý skeptik či někdo, kdo má pocit, že se Rusko dnes démonizuje, nemusí věřit. Ty informace se vyrojily nějak rychle a jsou nějak přesné, a kdo vlastně ty novináře platí, může namítat. Jenže zde přicházíme k momentu, který celou situaci definitivně mění. Ruský státní televizní kanál přinesl s oběma muži pětadvacetiminutový rozhovor. Vedla ho osobně šéfredaktorka Margarita Simonjanová. Takže ti dva skutečně existují. Což ještě nepotvrzuje, že by britské úřady říkaly pravdu a že ti dva skutečně otrávili Skripalovy novičokem. Jenže každému, kdo ten rozhovor na RT viděl a není mentálně postižený, musí být jasné, že ti dva nemluví pravdu ani náhodou.

Je to zvláštní podívaná už od prvního okamžiku. Oba muži nejdříve v klidu přiznají, že ti na britských fotografiích jsou oni. Když Simonjanová poznamená, že jsou stále napjatí, najednou jeden z nich vysvětlí, že to proto, že jejich životy jsou teď převrácené vzhůru nohama – na což tedy do té chvíle nevypadali. Když mají vysvětlit, co v Salisbury dělali, vychrlí jeden z nich informace o Salisbury z turistické příručky – katedrála, nejstarší fungující hodiny na světě, přátelé nám již dlouho doporučovali, že Salisbury musíme vidět… a sype je ze sebe se zvláštním výrazem, v němž se kombinuje výraz školáka doufajícího, že se dobře našprtal, s jistou výhružností. Do očí obou mužů se čas od času vkrade charakteristický studený, rybí výraz, který se zřejmě v tajných službách sovětského bloku učil, protože ten, kdo byl někdy vyslýchaný StB, ho okamžitě pozná.

Možná má každý propagandista svou osobní hranici, pokud jde o vykládání těch nejfantastičtějších lží s upřímným výrazem. Anebo nemá, ale ví, že propaganda takovou hranici musí mít, aby si udržela elementární věrohodnost. V každém případě ani samotná Margarita Simonjanová nepůsobila dojmem, že jim to žere. Vyřešila to důvtipným způsobem: naznačila později na sociálních sítích, že pravým důvodem vyhýbavosti obou mužů je to, že jsou gayové a do Evropy si jezdili diskrétně užívat.

Zkrátka a dobře, Occamova břitva v tuto chvíli napovídá, že pravdu mají Britové.

Od chvíle, kdy Britové zveřejnili své obvinění, se na Západě vyskytovaly v zásadě dva druhy reakcí: vojenská rozvědka GRU začíná být svou troufalostí a profesionálními chybami, jichž se dopouští, Putinovi na obtíž, jak napsal třeba ruský emigrant, podnikatel a komentátor Leonid Beršidskij. Jiní se přiklánějí ke stejnému názoru jako známý expert na Rusko Mark Galeotti – GRU se nevymkla z náhubku, dělá přesně to, co Putin chce. Tedy nejen likviduje ruské zrádce, ale nechává při tom ještě vyzývavé vzkazy: Tohle si můžeme dovolit. Co nám uděláte?

Obě strany vědí, že zatím nic.

Který pohled má blíž skutečnosti, zatím nevíme. Rozhodně to nepoznáme podle toho, že se Putin přizná a omluví. To spíš podle toho, zda časem dojde ve vedení ruských tajných služeb k nějakým změnám.

Jednu věc ovšem víme už teď: i pro „řízenou demokracii“, jako je Rusko, je nesmírně obtížné potlačit nezávislé zdroje informací úplně. Režimu se daří omezit jejich dosah. Ale totální umlčení každého jednotlivého novináře a webu z jakýchsi důvodů není snadné. A ruské centrální orgány nefungují jako perfektní monolit. Ty informace z centrální evidence pasů, jejichž pravost nikdo nevyvrátil, musel někdo vynést.

Řídit Rusko zkrátka není snadné.