Miroslav Kalousek tak trochu odchází

KOMENTÁŘ

Miroslav Kalousek tak trochu odchází
Kalouskovo rozhodnutí stáhnout se ze Sněmovny je docela racionální. Foto: Facebook Miroslava Kalouska
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Po příštích volbách do české sněmovny už nezasedne Miroslav Kalousek. Šéf klubu TOP 09 svůj záměr nekandidovat ohlásil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Nemá to ale znamenat jeho odchod z politiky, chce pracovat na projektu spojenectví tradičních stran a partají pravého středu, které by se mělo efektivně postavit dlouhodobé dominanci Andreje Babiše.

Souběžně s Kalouskovým oznámením vyšel průzkum agentury Kantar, který tu dominanci ANO opět dokládá, strany, mezi nimiž by Kalousek rád vytvořil nějakou synergii, se potácejí kolem hranice vstupu do sněmovny (s výjimkou ODS). To nové spojenectví by podle Kalouska mělo být středopravicové, nepatřili by do něj proto Piráti.

 

Kalouskovo rozhodnutí stáhnout se ze sněmovny je docela racionální – na voliče vládních stran a především sympatizanty premiéra působí jako červený hadr, symbol toho nejhoršího, co v téhle zemi „tradiční politici“ napáchali.

Andrej Babiš se jeho jméno naučil vyslovovat s příslušně pohrdlivou a zděšenou dikcí, v mytologii ANO dnes už možná Miroslav Kalousek není tak důležitý jako dřív, čas od času je ale dobré ho připomenout, Babišem vytvořená polarita „já, nebo Kalousek“ nějakým způsobem funguje nebo přinejmenším neškodí. Z druhé strany to ale vyhlíží jinak, někdejší lidovec, pozdější zakladatel TOP 09 se pro stoupence opozice nějakou sjednocující figurou nestal, neplatí a neplatilo pro ně „když ne Babiš, tak Kalousek“. Skutečná vůdčí postava protibabišovského tábora se z něj nestala, jakkoliv je Miroslav Kalousek na zdejší politické scéně v některých ohledech ojedinělý – třeba rétorickými schopnosti, talentem být zábavný záměrně, a nikoliv bezděčně, tím, že politika - jako práce, řemeslo – je pro něj skutečnou vášní. A taky má samozřejmě různé své stinnější stránky.

Především ale proti němu v posledních letech stál a stojí čas, na relativně novou hrozbu, již z hlediska tradičně demokraticky uvažujících voličů představuje premiér a jeho politická firma, těžko mohou přinést dostatečně mobilizující odpověď lidé, kteří svého zenitu v politice dosáhli už dřív, jsou možná pro veřejnost okoukaní, možná nedokážou formulovat odpověď na novou hrozbu způsobem, který by dostatečně nově zněl. Ta přetrvávající ojedinělost Miroslava Kalouska, jeho statusu veřejného nepřítele nových pořádků ale také dokládá potenci, míru představivosti protibabišovské opozice, bezradnost, s níž k přetrvávající popularitě předsedy vlády přistupují.

V tomhle ohledu chce končící (pro tuto chvíli) poslanec nabídnout organizátorskou a politickou pomoc – má plán na vytvoření jakéhosi protibabišovského bloku parlamentních i neparlamentních stran pravého středu. Jasně – pohled na rozdrobenou politickou scénu napovídá, že by to bylo účelné, asi i nutné. Jenomže s integrací pravice to v téhle zemi je pořád tak, jak to kdysi popsal Bohumil Doležal – výsledkem integračních snah bývá ještě větší počet soupeřících pravicových stran. K tomuhle setrvalému rysu zdejší politiky se přidává dnes i imperativ definovat politickou pravici nějakým novým způsobem. Předběžná skepse k novým a smělým politickým projektům bývá často ten racionálnější postoj, bez ohledu na to, jak by je jeden vnímal jako potřebné.

Dlouhodobá neúspěšnost těch integrační snah možná cosi vypovídá nejenom o lidech, kteří v téhle zemi chtějí dělat určitý typ pravostředové politiky – spíš liberální (v klasickém smyslu), a nikoliv protievropské, orientované na tradičně chápané svobody, ne ale nutně asociální, neštítící se pojmu lidská práva. Třeba nějakým způsobem ilustruje i jejich voliče, společenskou vrstvu, již mají reprezentovat. V něčem neschopnou skutečného spojenectví, protože si na ně může připadat příliš nóbl, zálibou ve zdlouhavém řešení naprostých marginálií, představou, že politika by angažovanému občanovi měla především dělat dobře, přinášet libé pocity. Nakonec může mít právě takovou politickou reprezentaci, jakou si zaslouží. Těžko říct, jestli s tím Miroslav Kalousek může něco udělat.

×

Podobné články