Je na Marsu život?

KOMENTÁŘ

Je na Marsu život?
„Sedm minut hrůzy“ přistávacího manévru americké sondy Perseverance na povrch Marsu bylo ve čtvrtek jako pozdrav ze starých dobrých časů. Foto: NASA, Mise Mars 2020
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

„Sedm minut hrůzy“ přistávacího manévru americké sondy Perseverance na povrch Marsu bylo ve čtvrtek jako pozdrav ze starých dobrých časů. Lidstvu se něco složitého podařilo, navíc se to podařilo Američanům, což za těch starých dobrých časů bylo vždycky lepší, než když se to podařilo někomu jinému: tehdy přicházeli do úvahy jenom Rusové. U Američanů to ale bylo v lepších rukou, i když to byly rakety. Nebo právě proto.

V dobách, kdy se David Bowie ve svém hitu ptal, jestli je na Marsu život (Life on Mars?, 1973) už bylo jasné, že není, ale ta otázka je pořád nějak fascinující. Ještě naši pradědové se mohli docela oprávněně domnívat, že tam žijí inteligentní lidé, pardon, Marťané, že tam hloubí kanály, jimiž zavlažují pole. Třeba takový Jan Neruda, a to nebyl žádný hlupák, si tím byl jistý. Když pak byly dalekohledy dokonalejší, převládl spíše názor, že civilizace tam kdysi byla, ale nejspíš se sama zničila, to si myslel třeba Jules Verne a možná i Karel Čapek.

 

Zlom nastal teprve v roce 1964, kdy kolem Marsu proletěla sonda Mariner 4, která ho relativně zblízka vyfotografovala a ze snímků bylo zřejmé, že tam žádné kanály nejsou, že je to planeta posetá krátery s polárními čepičkami ledu. Pořád se ještě nějakou dobu předpokládalo, že by tam aspoň mohly být nějaké složitější organismy, třeba primitivní lišejníky. Dnes tam hledáme aspoň dávno mrtvé mikroby. Jako bychom doufali, že přece nemůžeme být ve vesmíru sami.

To je otázka skoro filozofická. Je nám lépe, nebo hůře, když jsme nikoho v širém vesmíru neobjevili, i když jsme z něj zatím nevytáhli paty dál než metr za svůj vlastní dvorek? Předpokládá se, že kdyby třeba na tom Marsu někdy v nějaké podobě život existoval, pak by možná, ba pravděpodobně, existoval i jinde v kosmu, a to by už něco znamenalo. A ono by stačilo, kdyby se našly třeba jen podmínky pro jeho existenci. Na vlastní život v podobě, jak mu zhruba rozumíme, tedy něco, co se hýbe a nějak se reprodukuje či tak nějak, to asi nebude. Ostatně, kdyby ty podmínky snad na Marsu existovaly, bylo by to před miliardami let, kdy tam snad byla voda. Ale ani sama voda ke vzniku života nestačí, protože k tomu pak je ještě nutné něco jako uhlíkové sloučeniny a zdroj energie, což by mohl být nějaký prvotní hybatel, kterému se kdysi říkalo Bůh. Voda prý na Marsu kdysi byla, zůstaly po ní krátery a usazeniny, ale to vůbec neznamená, že se v ní někdy něco hýbalo a plavalo, takže na nějaké marťanské ryby asi můžeme zapomenout.

Foto: Týdeník Echo

Odborník, ale třeba i já, vám dále poví, že Mars nemá magnetické pole, proto je tam silná radiace, takže tam nic nechrání před silným zářením z kosmu a vůbec je to suchá, studená, pustá a strašná planeta, která nikoli náhodou byla zasvěcena v různých mytologiích bohům válek. To mělo příčinu v její načervenalé barvě, kterou rozpozná někdy, když je planeta zrovna jednou za pár let blíž, i pouhé oko, což je ovšem díky oxidům železa. A z toho plyne fantastická, a přitom asi simplexní hypotéza, že kde jsou oxidy, tam je taky kyslík, a kde je kyslík, tam je atmosféra a atmosféru na Zemi vytvořili mikrobi fotosyntézou, takže tam někdy nějaký život musel být, byť aspoň v podobě těch mikrobů.

A představte si tu radost, kdyby se tato hypotéza potvrdila, že tedy by se na Marsu nějací miliardy let mrtví mikrobi našli! To by se hned člověku u srdce rozlilo hřejivé teplo, že přece, přece nejsme ve vesmíru sami, že na nás nějaký ten Bůh myslel a udělal nám kousek od nás bratříčka nebo aspoň příbuzného, i když ho pak nechal být a dále s ním žádné další evoluční pokusy neprováděl.

Na rozdíl od nás, kteří jsme se dostali tak daleko, že ho teď jezdíme objevovat na Mars. I když máme přitom plné ruce a plíce práce s nějakým jeho pozemským koronabastardem. Ale to nás neodradí, protože lidstvo už je takové. Nebo aspoň ti Američané, kteří vždycky byli v něčem vpřed a v jiném zase vzad, ale když jsou vpřed ve vesmíru, je to pořád lepší, než když jsou vpřed třeba v sociálním pokroku, na což se v poslední době soustředili. Přitom otázka, jestli je na Marsu život, s pokrokem vůbec nesouvisí. Pokud s něčím souvisí, pak s tím hybatelem, kterému se říkalo, ehm, Bůh, s čímž by možná souhlasil i takový bůh, jako byl David Bowie.

×

Podobné články