1 Úhel pohledu

17. listopad: státní svátek v ohrožení

Nejprve prehistorie státního svátku, který oslavíme – možná naposled pod jeho současným jménem, „Den boje za svobodu a demokracii“ - za několik málo dní. Na jejím počátku stál brutální zásah německé okupační moci proti veřejným protestům v Protektorátu na podzim 1939. Ohlas v zahraničí byl silný. Samy události přitom ovšem u nás nebyly až do roku 1990 spojeny formálně se žádným svátkem, významným či památným dnem podle zákona.

Spojenectví západních demokracií se sovětským Ruskem v druhé světové válce mělo specifický ráz. Byla to ryze účelová, pragmatická spolupráce zcela odlišných politických útvarů, ohrožených společným nepřítelem, Hitlerovým Německem. Proto taky po skončení války poměrně rychle přerostla ve skoro půlstoletý konflikt zvaný výstižně Studená válka. Rusko si už předtím v rámci svého globálního velmocenského projektu (říkali tomu nestydatě „vítězství socialismu na celém světě“) vytvořilo jako mocenské nástroje řadu skurilních organizací – např. „Světová federace demokratické mládeže“, „Světová rada míru“ a v neposlední řadě „Mezinárodní svaz studentstva“, s nímž byl Mezinárodní den studentstva spjatý. Poté, co ruský projekt na přelomu osmdesátých a devadesátých letech ztroskotal, propadly se ty organizace do bezvýznamna.

Na podzim roku 1989, když se u nás starý režim v otřesech hroutil, dohodly se nezávislé studentské iniciativy s městskou vysokoškolskou radou SSM na uspořádání společné manifestace k výročí 17. listopadu 1939. Po velkých sporech byla nakonec trasa průvodu stanovena z Albertova na Vyšehrad a došlo k jakémusi konsensu, že opozice (tj. disent) do organizace a průběhu manifestace nezasáhne. Bylo zjevné, že v dané situaci se tato předsevzetí vůbec nedala dodržet už proto, že se demonstrace nakonec samozřejmě (jako všech tehdejších protestních akcí) nezúčastnili zdaleka jen studenti. Demonstrativní nástup policejních sil před začátkem manifestace se tak minul účelem, represivní složky předvedly obludnou směs vrtáctví a brutality a výsledkem bylo, že se jakoby „přehrály“ události z roku 1939 (včetně toho, že StB nakašírovala i „mrtvého“). Akce získala ihned zaslouženou pozornost ve svobodném světě (k němuž už tehdy vlastně patřilo i Polsko, Maďarsko a na spadnutí byla i „NDR“) a vyvolala zjevně i jakési rozladění v Moskvě. Normalizační režim se vzápětí sesypal jako domeček z karet.

Událost ovšem měla zcela zásadní význam: lidé dali opět výrazně najevo, že mají toho, v čem dosud mnoho let žili, až po krk. A že se aspoň v hrubých obrysech dokážou shodnout na tom, co chtějí. Tím, že se režim zhroutil, otevřela se pro českou společnost cesta k parlamentní demokracii a právnímu státu, jež byly opřeny o občanská a lidská práva. A k tomu, aby se naše země vrátila do rodiny demokratických západních států, zhmotněné v institucích jako EU a NATO. Na těchto základech pak v roce 1993 vznikla Česká republika.

To je podstata toho, co každoročně 17. listopadu právem oslavujeme. Tedy dosud ještě oslavujeme.

A o co jde dnes

Významné události, z nichž se zrodil stát, se vždycky promítají i do výročí, která stát ze zákona oslavuje. Není to pouhá šaškárna, jak by se někdy z vnějšího provedení mohlo zdát. Respektive měli bychom pečovat o to, aby to pouhá šaškárna nebyla (občas se nám to moc nedaří).

Proto se v roce 1990 novelou zákona č. 93/1951 dostal mezi významné dny ČSFR 17. listopad jako „Den boje studentů za svobodu a demokracii“. A o deset let později se 17. listopad, tentokrát už jako „Den boje za svobodu a demokracii“, stal státním svátkem. To je stav, který platí dosud. Poslední změnu považuji za šťastnou: za svobodu a demokracii nebojovali v roce 1989 a při demonstraci ze 17. listopadu jen studenti. A název zároveň umožňuje uctít i ty, kteří demonstrovali na podzim 1939 (taky to nebyli jen studenti).

Svátek ovšem od počátku vyvolává jakýsi neklid. Samozřejmě mezi těmi, kteří si nepřejí oslavovat den symbolizující zhroucení jejich světa – ale těch je upřímně řečeno čím dál tím míň. Návrat před listopad by jistě nechtěl ani Andrej Babiš (tehdy ještě nebyl miliardářem). Jako alternativa však existuje pojetí toho, co se otevřelo 17. listopadem 1989, jako doby, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. V mírnější podobě „nebylo všechno ideální“ (jistě, nikdy není všechno ideální), není moc co oslavovat. Je to skrytá a zároveň výrazná problematizace polistopadové české demokracie jako takové. Cílem je jméno svátku, který se chystáme oslavovat.

Úsilí zrelativizovat změny, k nimž došlo po listopadu 1989, mimořádně zesílily po nástupu „Nových pořádků“, tj. od roku 2013. Zvlášť velkou iniciativu projevovali poslanci Babišova ANO. V roce 2016 podala poslankyně Válková do novely zákona o zavedení dalších významných dnů pozměňující návrh, aby se svátek 17. listopadu přejmenoval na „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii“. Novela doplněná o tento návrh dostala v druhém čtení v PS pohodlnou většinu 102 hlasů. Neprošla jen proto, že Senát pak vrátil do Sněmovny zákon s pozměňovacím návrhem, který se týkal něčeho úplně jiného než 17. listopadu (pokud se dobře pamatuji, Elišky Přemyslovny). V této podobě jej pak už Sněmovna neschválila. V témže roce ovšem podal jiný poslanec ANO, Karel Rais, upravený návrh přejmenování: název měl být „Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva“. Zákon se v předchozím volebním období nepodařilo projednat, letos v září jej podal pan Rais znovu a získal pro něj další poslance napříč spektrem. Se schválením navrhovatelé velmi spěchali, asi abychom mohli už dnes slavit svátek pod novým jménem. To se ovšem nepodařilo.

Oba návrhy, ten prof. Válkové i ten prof. Raise, mají společné dvě věci. Za prvé, rozmělňují a zamlžují souvislost mezi 17. listopadem a politickými změnami v roce 1989, které otevřely cestu ke svobodě a demokracii. A za druhé, „Mezinárodním dnem studentstva“ chtě nechtě propojují svátek s komunistickou potěmkiniádou z let po druhé světové válce.

Ještě důležitější je ovšem i další věc: tímto nenápadným způsobem se vlastně podloudně relativizuje význam toho, co se v roce 1989 stalo. Po skoro půlstoletí pobývání v nevábném impériu, jež si směšným a nejapným opisem říkalo „Tábor míru a socialismu“, se nakonec suverénní Česká republika opět vrátila tam, kam předtím po tisíc let patřila.

V tuto chvíli je tedy třeba říci těm, co ve věci budou dřív nebo později rozhodovat, poslancům a senátorům PČR, o čem vlastně budou hlasovat. A pokusit se přesvědčit veřejnost, že jde (jako ostatně skoro vždycky) opravdu o hodně.

Závěrem upozorňuji na podnět Klubu na obranu demokracie „Zabraňme společně přejmenování 17. listopadu“. Týká se přesně této věci a sbíráme pod něj podpisy. Plný text najdete a podepsat jej můžete zde.

Týdeník Echo přináší nejdůležitější společenské události doma i ve světě, jedinečné komentáře, exkluzivní analýzy a rozhovory od uznávaných osobností. Je pro nás důležitý film, literatura, architektura, výtvarné umění a samozřejmě i historie.

Echo dárek
Vy dáte dárek, my dáme dárek, spokojeni budou tři.

1 999 Kč

Hledáte originální dárek nejen pro náročné? Potěšte své blízké ročním předplatným a získáte i něco navíc.

Více info

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.