Nově zvolený americký prezident Donald Trump chce při ministerstvu spravedlnosti zřídit vyšetřovací týmy, které by hledaly důkazy o podvodech, které se podle ně ...
Minulý týden oslavil osmdesátiny Harrison Ford – americký herec, který přinejmenším pro jednu tuzemskou generaci představuje zřejmě klíčového tvůrce, jehož vlivu se stěží dalo vyhnout. Jak jinak si vysvětlit, že oproti jiným kulatinám jiných oblíbenců se tento dočká prázdninové filmové přehlídky v kinech v Praze i v Brně? Je přitom paradoxní, zábavné, poutavé i typické pro zdejší filmové dějiny, dychtivě objevující v letech krátce po sametové revoluci, co všechno místnímu diváctvu v komunistické éře ušlo, že k onomu zásadnímu ovlivnění došlo až dekádu poté, co Fordovy filmy skutečně zásadně přispěly filmovému médiu. Tedy dělo se v devadesátkách, kdy herec už ustupoval z výsluní, místo v jeho osmdesátkách.
Necintám si do kapsy, vždyť sám jsem s tímto hercem strávil víc času než s kterýmkoli jiným, a kromě toho vím, jaký vliv měl a pořád má Harrison Ford na mé vrstevníky: jeho filmy jsme zhlíželi dokola a dokola. Pokud jde o mě, sci-fi režiséra Ridleyho Scotta Blade Runner o policajtovi, jenž honí uprchlé androidy a přitom přemýšlí, zda sám není jedním z nich, jsem kolem svých patnácti let, kdy takové snímky vysílala Česká televize kolem půlnoci ve filmovém klubu, měsíce sjížděl obden (druhý obden patřil filmu odlišných kvalit, ale režijně téže rodině: Poslednímu skautovi, jehož v hlavní roli s Brucem Willisem natočil Ridleyho bratr Tony). Přesto je tato britsko-americká variace na Čapkovo R.U.R. pro mě film dlouhodobé lásky. Trvalého vztahu, jenž zraje časem.
Zatímco film lásky na první pohled, okamžitého a úplného odevzdání se jeho vyprávění... to byli Dobyvatelé ztracené archy, jež jsem prvně viděl o letních prázdninách někdy v těchto týdnech v Priessnitzových léčebných lázních v Jeseníku v zotavovně pro alergiky s dnes už málo známým dabingem, v němž Forda mluví nikoli Jiří Štěpnička, nýbrž Ladislav Frej (šlo mu to moc dobře). Snad žádný jiný film mě k sobě nepřipoutal tolik jako první dobrodružství archeologa Indiany Jonese. Pamatuju si úžas, jaký ve mně vyvolávala každá scéna a celková atmosféra příběhu. Pořád je to o parník nejlepší Indy – snad i proto, že při tomto natáčení zřejmě málokdo myslel na pokračování a jenom si užíval radost z příležitosti vyřádit se jaksepatří na vyprávění založeném na dobrodružných komiksech a seriálech, rodokapsech a zábavném čtivu.
Leč první výsostný fordovský zážitek samozřejmě byly Hvězdné války, jejich čtvrtý díl, vlastně první: Nová naděje. Příběh, jenž „se odehrál kdysi dávno v jedné předaleké galaxii…“, jsem viděl v počátcích tuzemského satelitního vysílání na německé stanici ProSieben v německém dabingu. Nerozuměl jsem ještě ani slovo, ale bylo to jedno – tehdy jsem intuitivně pochopil, co jsem intelektuálně vstřebal až později z četby textů ruských strukturalistů nebo amerických teatrologů, vzpomínajících na své zážitky ze Semaforu, jehož představením rovněž nerozuměli: že řeči někdy není třeba rozumět, aby se člověk oddal dílu, jeho melodii a jakosti, a plně jim porozuměl.
Z herců, jejichž kariéru stačím sledovat souběžně se svým životem, a tudíž ji mám šanci vnímat plnohodnotně se zákrutami doby, má Harrison Ford za sebou jeden neobyčejný zářez, jímž se mu myslím nikdo nevyrovná a který zřejmě zakládá úvodem zmíněné výjimečné Fordovo umělecké postavení: počínajíc Apokalypsou (1979) a konče Uprchlíkem (1993) dlouhodobě nabízel nesmírně vyrovnanou nadprůměrnou produkci, a přitom různorodou. Té míře těžko zpochybnitelné kvality na jeden zátah se jakž takž vyrovnají Clint Eastwood, Tom Cruise, Brad Pitt, Al Pacino, krátkodoběji Kevin Costner. A stejně tak je zajímavé, že od Uprchlíka už toho Ford dobrého předložil pomálu; třebaže několik dobrých kusů se najde, celkový kvalitativní propad po padesátce je očividný.
Obzvlášť poutavé proto je, jak se herec – směřuje ve svém pokročilém věku nepopiratelně k penzi – v posledních letech vyrovnává s odkazem svých nejslavnějších postav. Samozřejmě ještě nevíme, jak dopadne pátý Indy, ale jeho čtvrtý díl, který se nějakou dobu jevil jako závěrečný, předvedl model, jejž potom rozvíjely zbylé dvě hercovy zásadní postavy: Indy v Tajemství křišťálové lebky pozná svého syna a chce se s ním sblížit a být mu dobrým otcem a průvodcem. Týž osud zakouší v takzvané nové trilogii Star Wars vesmírný pirát Han Solo, jenž sice rukou vlastního potomka zemře, ale odpouští mu, protože v něm pořád vidí to dobré a věří mu, že boj nitra s „temnou stranou síly“ nakonec překoná. A Rick Deckard v pokračování snímku Blade Runner dokonce nachází dceru, o níž nevěděl a se kterou touží dlouze hovořit. Zkrátka: Ford se loučí jako otec, kdykoli připravený k vážnému smysluplnému rozhovoru s dospělými dětmi. Těžko říct, zda to tak má i v reálu se svými skutečnými potomky, ale před kamerou mu to funguje.
V mnoha médiích si u příležitosti hercových narozenin bylo lze přečíst výčet Fordových podstatných postav – a dokola to byly ty, jež jsem prozatím vypsal taky. Proto si dovolím od nich ukročit a doporučit vám hercovy filmy přehlížené, respektive ne tak populární, přesto rovněž důležité. Jsou čtyři, jsou si podobné vykreslením obyčejného muže středních let, jenž je však neobyčejný a zažívá věci, které neodpovídají jeho předpokládaným schopnostem fyzickým ani mentálním. Jde o oba pokusy režiséra Petera Weira obsadit Forda proti jeho typu: jednak detektivka z prostředí pensylvánských Amišů Svědek, jednak následná dumka o vnitřních běsech každého z nás Pobřeží moskytů, kde Fordova postava v kontrapunktu s tím, co je uvedeno výše, coby spořádaný otec postupně propadá šílenství a zatahuje do něj celou svou rodinu.
Do třetice jde o thriller Romana Polanského 48 hodin v Paříži, jakousi antitezi populárních 96 hodin: avšak zatímco hrdina Liama Neesona je trénovaný zabiják mnoha schopností, který je únosem dcery ve francouzském hlavním městě uvržen do známé situace a nová je v ní pro něj pouze osobní emocionální účast, hrdina Harrisona Forda je únosem manželky v témže městě uvržen do situace nové. Musí se s ní vypořádat ne dík předchozímu tréninku, nýbrž dík svému důvtipu a schopnosti improvizovat.
Do čtvrtice mám na mysli Podezření, soudní drama Alana J. Pakuly (jeden z jeho nejlepších počinů) a film pointy stejně překvapivé a totální, jakou – chcete-li přirovnání – disponují třeba Ďáblův advokát nebo Šestý smysl. Ačkoli… Podezření je předbíhá tím, že šok přichází v okamžiku, kdy se vše jeví dohráno a uzavřeno, kdy do všech postav znovu vstupuje klid… Ve všech čtyřech uvedených snímcích Harrison Ford demonstroval sílu svého nenuceného herectví mnohem víc než ve filmech, které ji měly ukázat programově. Všechny je dobře vidět bez reklam a v absolutním soustředění.
Tak všechno nejlepší a nechť je pátý Indy důstojnou rozlučkou za mimořádnou kariérou!
00:08
