5 GENIUS LOCI

Mokré sny v Hellbrunnu

Témata: ,

Je vlahý letní večer, začátek sedmnáctého století, za pár let začne třicetiletá válka, ale tady, v krásné krajině kousek jižně pod Salcburkem, je klid a mír. Panstvo se přijelo podívat na Hellbrunn, nový lusthaus čili letní sídlo mocného solnohradského arcibiskupa, který je zároveň knížetem, tedy dalo by se říct vládcem bohatého Solnohradska, samostatného církevního knížectví.

O tu samostatnost přijde začátkem 19. století, během napoleonských válek, kdy bude Salcburk připojen k Rakousku, takže jeho nejslavnější rodák, samozřejmě Mozart, se stane Rakušanem až posmrtně, ale to je zatím daleko. Solnohrad se má k světu, obchod se solí prosperuje, zlaté doly vynášejí, reformace byla nedávno potlačena, heretici vyhnaní a zbylí poddaní jsou pilní a přičinliví. Podalpská krajina je nádherná, klima příjemné, kuchyně dobrá a výživná. Proč si nepostavit za městem něco rozkošného, nějakou tu předměstskou vilku italského typu, villa suburbana tomu říkají.

Dnes aby člověk vždy trnul, když se nějaký magnát pustí do budování sídla. Výsledkem je často paskvil, okázalá napodobenina, procovská nabubřelost, nebo podivnost, jako třeba ty klády poskládané dokolečka. Čím to, že sídla feudální aristokracie jsou snad vždy vkusná, povedená, vlastně krásná? Neznám nevkusný renesanční palác, neznám ošklivý barokní zámek, nedovedu si představit ošklivý gotický hrad… Vkus zkazila až moderní doba, která vzala věcem proporce, zavrhla uměřenost a tradici, zničila hierarchii, takže lidé často už nejsou schopni rozeznat, co je hezké a co ošklivé, co se kam hodí, jaký materiál a tvar použít, aby nepůsobil vulgárně, lacině, křiklavě. To před čtyřmi sty lety bylo jasné: krásné je to, co vychází z klasických vzorů, co je vyzkoušené, přitom nikoli fádní, co je dobře provedené a přitom má odvahu k nějakému rukopisu a originalitě, ovšem nikoli za každou cenu.

A pak se může přidat něco navíc, jako tady na Hellbrunnu čili Jasné studni. Tady je k zámečku na první pohled nenápadnému, ale samozřejmě pěknému, přidán vodní svět. Za budovou zámku se prostírá zahrada protkaná vodou a mytologií, ráj pro hydrofily a akvalungy, dílo zrozené ve znamení Vodnáře a jiných vodních znamení, sen o vodě, o tom nejživorodějším živlu, bez kterého nic živého nemůže existovat a který má v sobě jemnost i sílu, krásu a záhubu. Tu přináší, když je jí moc, nebo když je jí, jako tohle léto, málo anebo se zcela ztratí, což je pak konec. S vodou je vše svěžejší, mladší a veselejší. S vodou si lze hrát, bavit se jí, lze s ní žertovat, bavit společnost i sebe. Jako na Hellbrunnu.

Jeho majitel a duchovní autor, arcibiskup Markus Sittikus hrabě Hohenems (1574–1619), byl znám svým vybroušeným vkusem a vznešenými zájmy, které si osvojil na studiích v Itálii a jež pak pěstoval na vysokých církevních místech v Kostnici a v Augsburgu. Na vrchol se dostal roku 1612, to mu bylo třicet osm let, když se stal knížecím biskupem čili de facto vládcem Solnohradska, což obnášelo titul Primas Germaniae a také právo nosit červený kardinálský plášť a pallium, což je taková dlouhá šála, která má symbolizovat beránka, takže ten, kdo ho mohl nosit, byl „dobrý pastýř“.

Zda jím opravdu byl, není naším tématem, zcela určitě to ale byl člověk, který měl zábavné nápady a smysl pro dolce bagnato vita: sladký mokrý život. Proto už rok po svém dosazení na arcibiskupský stolec začal za městem budovat letní sídlo, na jehož plány povolal jednoho z architektů právě rozestavěného salcburského dómu, Santina Solariho, který na projektu pracoval tři roky.

Vznikl tak krajinný komplex drobných vodních staveb a stavbiček, rybníků a fontán, bazénů a vodních nádrží, které jsou opatřeny hravými a fantaskními mechanismy, které uvádí do chodu voda. Tak se tam zničehonic spouští ze země vodotrysk, tu začne z pysků jakési kamenné příšery cákat voda, přičemž obluda koulí očima a vyplazuje jazyk, jinde se zase spustí mechanismus, který zalije vodou schody antického chrámku, takže jí máte plné boty. V nikách a grotách pak jsou výjevy, kdy se sošky začnou proudem vody pohybovat, takže Perseus se blíží osvobodit spoutanou Andromedu (ve velmi erotické pozici) před vodní příšerou a jinde se Apollon chystá na kůži spoutaného Marsya: těžko sice říct, co to má společného s vodou, ale sadismus k mytologii patří.

Některé atrakce by bylo možné označit jako fyzikální experimenty: třeba ten v Midasově jeskyni, kde jsou stěny pokryty umělými krápníky, perletí a malými soškami reptilií a amfibií: proud vody tam zvedne poklici z lehkého pozlaceného kovu a drží ji na vrcholu, dokud paní průvodkyně proud vody kdesi nevypne. Mimochodem, všiml jsem si, že v Rakousku, stejně jako v Německu, je průvodcovství seriózní práce, takže žádné milé brigádnice na mechanický klíček, ale seriózně působící znalci.

Vraťme se k naší raně barokní společnosti. Primas Germaniae, neboť to byl dávný titul salcburských biskupů, je pyšně provází po parku, který odpovídal nejvyššímu standardu manýristické architektury, což oni ještě nevědí, ale i tak uznávají, že by směle mohl konkurovat nejkrásnějším zahradám v Itálii, kde se samozřejmě tvůrce a architekt inspiroval.

Panstvo bylo tedy uznalé až nadšené, ti vzdělanější se předháněli v určování antických postav, jejichž sochy vyhotovili nedávno podle římských předloh. Ano, to ví každý, že to je Apollon a tamto Pallas Athéna čili Minerva a že nad spící či snad polomrtvou Euridiké se s houslemi vypíná Orfeus, v bazénku se ráchají tritóni a najády, bůh moří Poseidon čili Neptun krotí trojzubcem stádo mořských koní. Všechno to bylo vkusné a zároveň bizarní, jaksi neskutečné a pitoreskní, jak to pozdní renesance měla ráda.

Po prohlídce vnitřku zámku a parku, v němž se někteří nakláněli po vzoru Narcisů k vodní hladině jezírek a bazénků, je majitel zámku, který se poněkud potutelně usmíval, pozval k hostině k mramorovému stolu, jenž byl bohatě vyzdoben reliéfy s různou zvířenou, nejčastěji kozlími hlavami, neboť to bylo erbovní zvíře hostitelovo. Z jejich tlam stále proudila voda do dole ležících lastur, z nichž jakýmsi tajemným mechanismem se vracela zpět do útrob stolu. I tento stůl vzbudil uznání hostí, kteří byli přitom zvyklí na leccos.

Již se poněkud setmělo a panstvo se usadilo na kamenné stoličky, jež byly na sedátku opatřeny podélným otvorem, snad aby větry z hutných a kořeněných pokrmů snadněji odvanuly. Již tedy všichni seděli a odkudsi z nitra blízké jeskyně počala se linouti překrásná hudba. To jako by sám pěvec Orfeus na svou lyru vykouzlil, pomysleli si raně barokní estéti, kteří byli vyšňořeni podle poslední vlašské módy: pryč byla doba černých látek a upnutých a strnulých španělských linií a vypasovaných boků, naopak šat byl převážně volný a splývavý, pohodlný a dobře sedící. Nejvýraznější ozdobou byl velký krajkový límec, snad takový, jak vidíme na obrazech Velázquezových, když maloval španělské Habsburky. Pokud jde o vousy, v módě byl decentní knír a bradka. Renesanční plnovousy 16. století už byly passé a alonžové paruky teprve někde za obzorem. Dalo by se říct, že to byla móda docela pěkná a vkusná.

Panstvo již sedělo a těšilo se na hostinu. Vtom silný proud vody vyrazil z otvorů stoliček, na nichž byly usazeny jejich vznešené zadky, které byly tímto klystýrem mohutně promočeny. Překvapené výkřiky vzápětí vystřídal smích a volání slávy. Nejvíce se smál hydrofilní biskup. Viva aqua! Viva vita!

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

 


/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.