KOMENTÁŘ
3
AKTUALIZOVÁNO
ÚTOK NA BEJRút
Nejméně 11 lidí zabil a 23 dalších zranil izraelský vzdušný úder, který dnes ráno zasáhl centrální část Bejrútu. S odvoláním na libanonské ministerstvo ...
10:31
10:10
09:10
08:33
07:40
00:05
00:04
00:01
22. 11.
22. 11.
Je vždy povzbudivé, když vysoký představitel země konstatuje nějakou palčivou pravdu, neboť jen tak je nějaká naděje, že se může něco pohnout. Tak před nedávnem prohlásil premiér Andrej Babiš, že Karlovarský kraj je „úplně nejhorší, historicky ve všem“. To se dá vykládat různě, ale třeba taky tak, že se o ten kraj zajímá. Je přece předseda vlády téhle země, takže by měl mít přehled.
Bohužel pár dní nato svůj bolestivě pravdivý výrok znevěrohodnil, když druhé největší město kraje, historický Cheb, umístil do kraje Královéhradeckého (je však nutné ocenit, že ten jazykolam byl schopen vyslovit – já bych s tím měl problém), což ještě podpořil návrhem, že by se nemocní mohli z Chebu transportovat na Vysočinu: z Hradce snad ano, z Chebu je to štreka.
Ale ten první výrok je pravdivý, a pokud se stal v kraji populárním (severní Čechy mají „dycky Most!“, v KV jsou „úplně nejhorší“), je to důkaz, že tamním masochistům nechybí smysl pro humor.
Karlovarský kraj je region s nejnižšími reálnými příjmy a s nejnižším počtem vysokoškoláků, s nejvyšším počtem lidí se základním vzděláním (což neznamená, že to nejsou často chytřejší lidi než ti s diplomem). Je to kraj bez jediné vysoké školy a s trvale nízkým sociálním standardem: to se projevuje úrovní bydlení, nemocností, nízkým věkem dožití, urbanistickou zanedbaností. Je to kraj ruin a vybydlených lokalit, oné teskné opuštěnosti, kterou vyrovnávají jen nevšední krásy přírodní.
Nejhorším projevem špatného stavu kraje je především trvalý pokles ochoty lidí v tom kraji žít, takže každý rok z něj zmizí kolem jednoho tisíce osob v produktivním věku. To je, jako by každých pět let zmizelo jedno menší město plné lidí schopných se o sebe dobře postarat. To je i příčina kritického stavu v tamějších nemocnicích, ukázkově té chebské, o níž se teď píše, že je na kraji kolapsu. Chronickým problémem nemocnic v pohraničí je nedostatek odborného personálu. Doktor, který zůstane v české nemocnici, když o pár kilometrů dál za hranicemi může pracovat (v mnohem lepším prostředí) za trojnásobek, je buď patriot, nebo ukrutně nerad mění místo. V obou případech by měl být oceněn a veleben, sestry a ostatní personál pochopitelně taky.
Z „nejhoršího kraje, historicky ve všem“ odcházejí vzdělaní a ambiciózní, nevracejí se vystudovaní mladí lidé, zůstávají ti, kteří nemají kam jít jinam, a pak samozřejmě ti, jimž na tom kraji záleží, kteří jsou tam doma, mají to tam rádi. Ti jsou tou největší nadějí toho kraje a jeho řekněme „rodinným stříbrem“, tedy materiálem, kterým ten kraj kdysi dávno proslul a také jím zbohatl a který mu přinesl prosperitu, takže byly doby, kdy ten kraj patřil naopak k nejbohatším v zemi.
To pak pokračovalo mnoha dalšími výnosnými obory, především slavným lázeňstvím, pohostinstvím, šikovným průmyslem produkujícím výrobky, které nikde jinde neuměli udělat tak precizně, třeba hudebními nástroji. To už je ovšem dávno a je fakt, že ti lidé mluvili jiným jazykem, což sem nebudeme tahat.
Ten kraj je „nejhorší“ z nějakých důvodů. Ty dávné a stokrát přemleté sem, jak už bylo řečeno, nebudeme tahat. Ale za jeho současný stav už jsme zodpovědní my, a pokud nepřijmeme velmi spornou, ba rasistickou tezi, že nejsme schopni udržet evropskou a kdysi v tom kraji samozřejmou civilizační úroveň, tak se s tím opravdu musí začít něco dělat. Ten kraj není nejhorší tím, že by tam lidé byli odsouzeni k osudové zaostalosti, ale kvůli tomu, že se stal obětí sociálních experimentů, po nichž následovala léta sociální ignorance. Jejím projevem je i to konstatování, že je to „nejhorší kraj“, což je míněno nikoli jako výzva k činu, ale jako pomstychtivý hlas od člověka, který s touhle zemí má citově a mentálně asi tolik společného jako ten slavný Cheb se salámem vysočinou.
