Pokrytecké divadlo v kulisách ze zlata

KOMENTÁŘ

Pokrytecké divadlo v kulisách ze zlata
"Proč vůbec tak konzervativní země pořádá celosvětový šampionát ve sportu, jehož typická kultura je tak zřetelně 'haram'? Není to trochu, jako kdyby si veganský spolek koupil Kostelecké uzeniny?" ptá se Marian Kechlibar. (na snímku Stadion Lusail pro 80 tisíc diváků) Foto: FIFA
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Katar, země pořádající mistrovství světa ve fotbale, utratil za přípravu šampionátu neskutečné prostředky. Novostavby stadionů uprostřed pouště spolkly tisíce tun betonu a oceli. Suroviny ale nebyly jedinou věcí, kterou příprava katarského mistrovství světa požírala. Požírala i lidské životy, konkrétně námezdních dělníků z rozvojových zemí, jako jsou Indie, Filipíny, Nepál, Bangladéš a Pákistán.

Arabské země mají bohatou otrokářskou tradici, sahající stovky let nazpět, a i když tito importovaní dělníci nejsou, formálně vzato, otroci, ale řádní zaměstnanci, stejně se s nimi zachází jako s lidmi druhé kategorie. Co se bezpečnosti práce týče, nedají se jejich podmínky srovnat s podmínkami dělníků v západním světě. Katarské úřady tvrdí, že za dobu výstavby zahynulo jen 37 lidí, britský list The Guardian hovoří o téměř 6500. Reálné číslo se nejspíš nikdy nedozvíme.

Na to, o jak drahou akci šlo, hrozí Kataru, že se změní v PR katastrofu. Nepříliš dobré pracovní podmínky dělníků z rozvojového světa se před světovou veřejností dají utajit – před začátkem akce je prostě odvezete někam stranou, kde se s návštěvníky z bohatých zemí nesetkají. Ale skutečnost, že se nábožensky ultrakonzervativní stát rozhodl vynucovat svá pravidla týkající se alkoholu, oblékání či homosexuality i po těch návštěvnících, zároveň připoutala pozornost médií na to, jak ta pravidla skutečně vypadají.

 

A rovněž na skutečnost, že FIFA, světová fotbalová organizace, která Kataru právo pořádat mistrovství udělila, je ochotna pro peníze udělat lecjaký ústupek. I když je mezi sportovci zvykem – nebo snad módou – hlásit se k různým pokrokovým kauzám, jako jsou třeba práva gayů, dostali v tomto případě jasně nařízeno, že bohaté muslimy žádnými duhovými stužkami dráždit nesmějí. O pivu pro fanoušky ani nemluvě. Proč vůbec tak konzervativní země pořádá celosvětový šampionát ve sportu, jehož typická kultura je tak zřetelně „haram“? Není to trochu, jako kdyby si veganský spolek koupil Kostelecké uzeniny?

I když je na postmoderním Západě zvykem příliš nezarývat do lidskoprávních problémů v zemích, kde vládnou neběloši, smrad pokrytectví, který se nese od naditých pokladnic organizací, jako je FIFA, se přece jen nedá úplně ignorovat. Koneckonců, jedním ze základních prvků celé lidskoprávní teorie je, že lidská práva jsou celosvětově univerzální a že by měla stát nad běžnými ekonomickými zájmy. Dříve panující myšlenka, že navazováním dostatečně přátelských a vstřícných vztahů s různými autokraciemi je pozvolna „pozápadníme“, dostala poslední dobou fatální trhliny jak v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu (žádný Nord Stream to nezachránil), tak s tím, že v Číně, po desítkách let rozvoje mezinárodního obchodu, politicky přituhlo nejvíc za celé generace. A ti, kdo jsou ochotni sledovat vývoj v imigrantských komunitách v Evropě, si nemohou nevšimnout, že země jako Katar naopak dost otevřeně ovlivňují kulturu u nás. Čím? Štědrou podporou stavby mešit a všelijakých radikálních vousáčů, kteří v nich pak kážou pohrdání vůči nevěřícím psům. Velmi výhodné, že?


Máme zapotřebí se vlichocovat takovým režimům? Kde je přesně hranice, za kterou vstřícnost a přátelskost začínají být prodejností a poníženou shrbeností před nadutými naboby, jejichž hlavní životní zásluhou je, že se narodili ve správných rodinách?
Obecně nevím, ale zrovna tento šampionát pro mě tu hranici zřetelně překračuje. Těžko tomu dokážeme zabránit, organizace jako FIFA si žijí svým vlastním způsobem. Ale můžeme o tom aspoň nemlčet, aby jim ty zisky trochu zhořkly.

Knihy Mariana Kechlibara.
Knihy Mariana Kechlibara. Foto: Marian Kechlibar