Středoevropská tradice svobody

Polsko a Litva společně slaví 230. výročí Ústavy přijaté 3. května 1791. Její přijetí nezabránilo brzkému pádu polsko-litevského státu známého jako Republika Obou národů, rozparcelovaného mezi sousedící mocností: Prusko, Rusko a Rakousko. Nicméně k odkazu Ústavy a raně novověké Republiky se Polsko hlásí dlouhodobě. Od nedávna tuto část svého historického dědictví, které ukazuje na historické a kulturní vazby regionu se střední, nikoli východní Evropou, více zdůrazňuje také Litva, ale i zástupci demokratické běloruské opozice. Proč je tento dávný příběh atraktivní?

Polsko-litevská Ústava 3. května 1791 vstoupila do dějin jako druhá (po americké) moderní ústava na světě a jako veliký akt svobody své doby – tedy konce 18. století. Stanovila principy tehdejšího polsko-litevského státního zřízení, přičemž konstatovala, že „veškerá moc lidské společnosti má svůj počátek ve vůli národa“. Hlásala rovnost občanských práv, jakkoli tehdy ještě nepokládala všechny obyvatele Republiky za občany a v otázce změn stavovského uspořádání společnosti byla opatrná. To však v době, kdy v jiných zemích probíhaly pokusy zavést rovnost mj. s pomocí gilotiny, platilo za přednost. Ústava zaručovala občanské svobody: „Osobní bezpečnost a veškerý majetek, ať už náleží právoplatně komukoli, jakožto pravý uzel společnosti, jakožto zřítelnici občanské svobody ctíme, střežíme a upevňujeme, přičemž chceme dbát na to, aby byly ctěny, střeženy a zůstaly nenarušeny i pro časy budoucí.“

Ve srovnání s americkou ústavou ovšem polská ústava nebyla státoprávním aktem, udělením základních práv právě utvářejícímu se národu. Takovým zakladatelským aktem byla v případě polsko-litevského státu tzv. Lublinská unie z roku 1569. A právě tento akt vytvářel nový politický útvar – Rzeczpospolitou (Republiku) – a stanovoval pravidla vládnutí v tomto státě. Avšak i Lublinská unie pouze navazovala na etapy odedávna probíhajícího sbližování Polského království a Velkoknížectví litevského.

Ve srovnání s jinými evropskými státy se Varšava a Vilnius nevydaly cestou od stavovské monarchie k monarchii absolutní, nýbrž směrem k Rzeczpospolité s jejím unikátním smíšeným státním zřízením, které bylo sice volenou monarchii, ale král byl nejen volený občany, ale i plně před ními zodpověný, neboť suverénem v totmo státě byl „národ“ shromážděný v dvokoumorovém parlamentu. Příbližně 10 procent obyvatelstva mělo občanská práva, mezi které patřilo právo volit krále a své zástupce v sejmu a okresních sněmech.

Koncepce svobody, která v územně rozsáhlé Rzeczpospolité obou národů – jak se tento stát označoval – dominovala, připomínala to, co historikové idejí popsali v případě italských městských republik. I její občané svůj stát rádi přirovnávali ke starověké římské republice. Stát tak, jak jej chápali, nebyl „Leviatanem“ – útvarem vznášejícím se nad politickým národem, nad společností, nýbrž „společnou věcí“ (polsky rzecz pospolita), udržovanou součinností občanů. Svobodu pojímali nejen jako svobodu jedince, nýbrž jako možnost společně rozhodovat o přijatých zákonech. Takové uspořádání znamenalo také nevídanou v tehdejší Evropě míru náboženské a národnostní různorodostí. V Polsku nepůsobila inkvizice, neexistovalo tam ani pronásledování jinověrců – teprve až v reakci na ničivý vpád protestantských Švédů v roce 1655 začala být náboženská tolerance omezována. Občané Rzeczpospolité byli bez nadsázky nejsvobodnějšími lidmi v tehdejší Evropě. A za takové se i sami pokládali. Z jejich hlediska nebyly absolutistické monarchie svobodnými státy, nýbrž odstrašujícími případy poroby, kde neexistovala svoboda projevu, kde se šlechtic mohl dostat do vězení, aniž by byl odsouzen, a vláda se vměšovala do správy soukromých majetků.

Pro slavné osvícenské intelektuály Evropy 18. století, jako třeba Denis Diderot nebo Voltaire, obdivovatele osvícených despotů, jako byla Kateřina II. nebo Fridrich II. Veliký, byla tato polská svoboda výstřelkem, něčím, co odporuje rozumu. Rovněž Immanuel Kant si stěžoval, že Rzeczpospolita je země, kde každý chce být pánem a nikdo poddaným. Bylo ji zároveň vytýkáno, že tato svoboda se týká pouze jediné společenské vrstvy – šlechty.

Polsko-litevský experiment se svobodou se skutečně stával čím dál riskantnějším a ohrožoval samotné přetrvání státu. Takové státní zřízení si totiž od občanů žádalo řadu ctností, tak aby svoboda nepřerostla ve svévoli či anarchii. Ústava 3. května 1791 byla pokusem opětovně se chopit kormidla a zároveň měla uchránit stát před vnějšími výpady a vnitřním rozkladem. Omezovala některé starobylé svobody, aby ji uchránila jako celek – namísto unikátního systému volby panovníka, které se mohl zúčastnit každý občan, zaváděla dědičnou monarchii, zbavila politických práv šlechtu bez majetku, která byla snadno korumpovatelná ze strany aristokracie či cizích mocností a rozšířila práva měšťanů.

Ti, kteří se proti ní stavěli na odpor a žádali carevnu Kateřinu II. o intervenci, se proto odvolávali na „základní práva“ a starodávné svobody ohrožené novou ústavou. Ze strachu před údajnou vnitřní despocií se obraceli k největší despocii Evropy. Cizí armády – pruská a ruská – ochotně „obnovily pořádek“ a „zákonnost“ a zlikvidovaly při tom ten mimořádný v raně novověké Evropě prostor svobody.

Kdyby Rzeczpospolita přetrvala, dějiny Evropy by se možná ubíraly jinou cestou: tradice klasického republikánství by nebyly tak lehce zapomenuty, ruský despotismus by nepřekročil evropské hranice a pruský militarismus by se krotil. Poté, co Poláci ztratili nezávislost a pochopili, že bez ní neexistuje ani plná osobní svoboda, pokoušeli se ji po celé 19. století vybojovat zpět, což začalo již Kościuszkovým povstáním na obranu Ústavy 3. května v roce 1794. Tato oddanost svobodě a přesvědčení, že podmínkou pro osobní svobodu je možnost spolu-rozhodovat o vlastním státu se projevila i ve 20. století – v roce 1920 zastavením bolševického vpádu do Evropy, v roce 1939 ozbrojeným bojem proti třetí říši, v roce 1980 vznikem Solidarity a v roce 1989 vítězstvím nad komunismem.

Autor textu je místopředseda Evropského parlamentu, sociolog, politický filozof. Článek zároveň vyšel v polském názorovém měsíčníku Wszystko Co Najważniejsze v rámci projektu realizovaného ve spolupráci s Institutem národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej) a společností KGHM. Redakčně upraveno. Překlad: Martin Veselka.