„Děti se z toho skoro sesypaly, museli jsme jít pryč.“ O dekadentní výstavě kurátora Otty Urbana

ECHOPRIME

„Děti se z toho skoro sesypaly, museli jsme jít pryč.“ O dekadentní výstavě kurátora Otty Urbana 9
Týdeník

Jiří Peňás

Zřejmě je to výstava s největším počtem lebek, koster a motivů spojených s umíráním na metr čtvereční. Není to však veletrh pohřebnictví, nýbrž výstava šedesáti současných umělkyň a umělců, kteří vyslyšeli výzvu kurátora Otty M. Urbana a vytvořili díla, která se inspirovala slavnou pasáží z Kazatele: „Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá.“ V pražské galerii DOX v Holešovicích tak vznikla výjimečná výstava, která není jen nějakým sebráním morbidních kuriozit, ale pozoruhodným signálem času, kde je vše tak znejistěno, kdy umělci cítí potřebu vracet se k nejzákladnější jistotě. A tou je smrt. O tom přišli debatovat kunsthistorička a kritička Milena Slavická, kurátor výstavy Otto M. Urban a umělci Anna Vlasáková, Jiří Petrbok, Jakub Špaňhel a Jan Vytiska.

Je to tak, že duch doby čili Zeitgeist přeje existenciálním tématům, kam jistě smrt patří, nebo to nemáme brát tak vážně a je to libůstka dekadentního kurátora Otty M. Urbana, který rád připravuje takové výstavy?

Petrbok: To myslím, že ne. Za mě je to tak, že já jsem vždycky vycházel ze starých mistrů, a to po obsahové i formální stránce. To byl pro mě základ. Moderna nebo postmoderna, stejně jako všechno „umění pro umění“, to mě nikdy moc nezajímalo. Vždycky mi šlo o to, něco obrazem vyjádřit, vystihnout. Takže existenciální témata jako smrt, marnost, umírání, to tam šlo samo. A ano, myslím si, že je toho víc než dřív, že je to reakce na vyprázdněnost naší doby. Je to u nás i ve světě. Odpovídá to základnímu pocitu současného člověka. Tím je nejistota.

Slavická: Já si myslím, že v současnosti opravdu dochází v umění k výraznému obratu: že totiž pomalu, ale jistě končí konceptuální „story“, která trvala už skoro padesát let. Konceptualismus byl velmi důležitý a odvedl svou práci, která byla zajímavá a přinesla leccos nového, ale je prostě za zenitem. Co místo něho přichází, je těžké postihnout, ale myslím si, že výstava, jako je Vanitas, nové možnosti otevírá. Musím složit poklonu kolegovi Ottovi Urbanovi, který léta zcela cílevědomě a promyšleně prosazuje jinou nežli midstreamovou linii a svými výstavami ukazuje jiné možnosti a třeba i další cestu. Myslím si ale, že posun, byť zatím málo zjevný, se odehrává v celém západním umění, i když na výstavách stále ještě dominuje postkonceptuální myšlení, zatímco umění, jehož podstatou je imaginace, je pořád ještě v menšině. Ale obraz už byl rehabilitován, malovat obrazy už není „zakázané“: já jsem opravdu zažila časy, kdy malíř, který maloval obrazy, byl ztracenec, brontosaurus, který zaspal dobu. To už je za námi: umění založené na imaginaci a fantazii se znovu vrací a je silné. Mimochodem, je docela zajímavé, že Benátské bienále, které se bude konat příští rok, bude mít název Milk of Dreams, tedy Mléko snů, a lze předpokládat, že to bude zajímavé. Už samotný název, který je převzat z básně mexické básnířky, a je to surrealistická básnířka, něco naznačuje. A naznačoval to také fantastický úspěch loni konané výstavy Williama Blakea v Londýně, ke kterému se hlásí obrovské množství mladých umělců. To by se nemohlo dřív stát.

Špaňhel: Můj případ je takový, že já jsem od mládí maloval, prostě jsem pořád maloval. A když jsem se devadesátých letech dostal do ateliéru Jiřího Davida na AVU, tak jsem se trochu styděl, že pořád maluju zátiší. Pořád jsem se snažil vymyslet nějaký koncept, ale byla to jedna blbost za druhou. Tak jsem třeba maloval poličky své babičky nebo její květináče, že to je jako koncept, ale hlavně jsem potřeboval držet štětec a malovat. Takže pro mě to není otázka, jestli se něco vrací, nebo ne, já prostě těžko můžu dělat něco jiného než malovat obrazy.

Vlasáková: Když se ptáte na to, odkud se taková témata, jako je smrt, umírání, vanitas, v umění berou, tak já mám takový dojem, že čím víc je na světě lidí, tím jsou osamělejší. Lidé ztrácejí smysl života. A ten smysl se nedá jen tak popřít, a tím spíš, že chybí, tím víc se ten smysl ptá sám po sobě. Umění a speciálně výtvarné umění vždycky takové otázky kladlo, a to nejlepší ho umělo pokládat intenzivně a přitom intimně.

Celý Salon Týdeníku ECHO o výstavě, kterou uspořádal kurátor Otta M. Urban si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Ten si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.