Proti nacistům povstalo 30 tisíc Pražanů. Rudá armáda přijela do téměř svobodného města
PRAŽSKÉ POVSTÁNÍ
NOVÉ
Sovětská armáda osvobodila na konci druhé světové války většinu území Československa. Do Prahy pak vojáci 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Koněva dorazili brzy ráno 9. května 1945. Rudoarmějci sice přijeli do téměř svobodného města, odkud se většina německých vojáků po podepsání kapitulace do rukou České národní rady (ČNR) už stáhla, přesto ale museli na některých místech svést těžké boje s posledními fanatickými nacisty.
Příchod Rudé armády završil čtyři dny Pražského povstání, které vypuklo 5. května 1945 a navázalo na řadu vzpour po celém okupovaném území (první vypukla 1. května v Přerově), ale také na intenzivní partyzánskou činnost v předchozím období. Odbojoví důstojníci se připravovali na boj v Praze již od února 1945, počátkem května se pak ze zbytků nacisty zdecimované odbojové organizace Obrana národa zformovala velitelství Alex a Bartoš v čele s generály Františkem Slunečkem a Karlem Kutlvašrem.
Ještě před vojáky se dali dohromady politici, ze spolupráce všech složek politického odboje vznikla ČNR, jejímž předsedou se stal profesor Albert Pražák. Signál k povstání dalo velitelství Bartoš v sobotu 5. května prostřednictvím rozhlasu. Němci se snažili vysílání zabránit a právě o budovu rozhlasu propukly nejtěžší boje, povstalci ho však ubránili. Po poledni se tak z rozhlasových přijímačů ozvalo volání o pomoc, což znamenalo signál k povstání na celém území protektorátu.
Praha se kvůli povstání rázem stala neprůchodnou pro německé ústupové plány, v tu chvíli přitom byla milionová německá armáda byla obklíčena na Královéhradecku a hodlala se probít do amerického zajetí. Ráno 6. května proto začala silná německá ofenziva, proti níž v ulicích města vyrostlo více než 1500 barikád, které hájilo přes 30 000 povstalců. Dnem nejtěžších bojů v Praze se stal 7. květen, kdy špatně vyzbrojení povstalci postupně ztráceli území a především stovky životů.
V kritických chvílích přišla Praze nečekaná pomoc od Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Vlasova (údajně proti jeho vůli). Takzvané vlasovce tvořili rudoarmějci, kteří v německém zajetí vstoupili do nacistických služeb. Koncem války se snažili projít k Američanům. V Praze od 6. května obsazovali důležité opěrné body (například ruzyňské letiště) a část města. ČNR je však z obavy před reakcí Sovětského svazu odmítla uznat za spojence, proto v noci ze 7. na 8. května Prahu opustili.
V tu dobu už přitom byla podepsaná kapitulace Německa, podle které měly krátce před půlnocí 8. května složit německé jednotky zbraně. Zbytky německý sil v čele s fanatickým polním maršálem Ferdinadem Schörnerem na to ale nedbaly a snažily se za každou cenu dostat na Západ, aby se vyhnuly sovětskému zajetí. Jejich cílem tedy nebylo za každou cenu udržet Prahu a když se nad ránem 9. května na severozápadních předměstích objevily první sovětské tanky, čekalo je téměř osvobozené město.
Vývoj událostí přitom neladil s plány Moskvy. Vojáci Rudé armády sice ještě svedli řadu bojů, zejména s fanatickými příslušníky SS, a někteří z nich to zaplatili životem, Stalin ale doufal v jiný vývoj. Podle sovětských plánů měli Němci padnout do jejich zajetí a osvobození Prahy chtěla Moskva využít jako symbolu pro své politické cíle. V nich, jak se později ukázalo, Československo figurovala spíše jako válečná kořist než jako osvobozená země.
Jako první pocítili tvrdou sovětskou ruku lidé, kteří po vítězství bolševiků v Rusku našli azyl v Československu. Už v květnu 1945 začalo zatýkání především příslušníků ruské exilové inteligence příslušníky speciální jednotky NKVD Směrš (zkratka Smrt špionům). V SSSR skončily podle dostupných údajů je do konce roku 1945 přes dvě stovky čs. občanů (únosy pokračovaly až do půlky 50. let). Někteří lidí byli popraveni, jiní skončili na Sibiři, odkud se jich jen málo po letech mohlo vrátit.
