Ekonomika spadne o deset, patnáct procent, soudí Václav Klaus

Druhý český prezident Václav Klaus sedí v pondělí ráno, po první noci zostřeného nouzové stavu, v práci. Má dobrou náladu. Na informaci, že redakce Echa absolvuje v tu chvíli svou první dálkovou poradu po internetu, reaguje poznámkou, že u takových progresivistů ho to nepřekvapuje. Koronavirus prý sice nesmíme bagatelizovat, ale některá opatření vyhlášená Babišovou vládou už považuje za extrémní. Česká ekonomika vinou epidemie spadne o 10 až 15 procent a státní rozpočet čeká katastrofální výpadek. Vláda na to není připravena, oproti podobné rozpočtové situaci z roku 1997, jíž čelili Klaus a jeho koaliční partneři Kalvoda a Lux, není dnes téměř politická šance rozpočet stabilizovat nějakými škrty. Nicméně představitelé státu by měli hledat i důvody pro naději a tu předávat lidem. Klaus ji pro nás nachází v porovnání s Čínou i s Itálií.

Před deseti lety hrozila prasečí chřipka a vy jste z pozice vrchního velitele armády zakázal plošné očkování vojáků lékem tamiflu s tím, že to je přehnaná panika. Kdy jste si u koronaviru začal myslet, že tentokrát to bude víc než jen další panikářská vlna?

O rozhodnutí neočkovat naše vojáky proti prasečí chřipce jsem i po těch letech přesvědčen, že bylo správné. Tentokrát to vypadá jinak. Nakažlivost koronaviru je výrazně vyšší. Úmrtnost zatím nijak veliká není, takzvaná smrtnost, tedy podíl zemřelých mezi nakaženými, ta už významná je. Z těchhle charakteristik myslím, že zejména nakažlivost z toho dělá fenomén úplně jiného typu, než byla prasečí chřipka. Jestli je důvod k některým extrémním opatřením, o tom zas až tak přesvědčen nejsem. Je to každopádně nový fenomén, něco, co jsem já za svých 78 let života nezažil. A nic takového nezažil nikdo, komu není sto let, a ani pak by jako dítě na epidemii španělské chřipky nemohl mít žádné vlastní vzpomínky.

Dnes nikdo neví, do kdy potrvá nouzový stav. Jak dlouho ho může přežít česká ekonomika?

Ekonomika jako taková ho samozřejmě přežije. Jde o to, jak velký bude ekonomický pád, jde o to, kolik subjektů ekonomiky, zejména malých podnikatelů a podniků ve zranitelnějších odvětvích, padne. Otázkou je míra toho pádu.

A společnost? Může vůbec v tak přísném režimu, jaký zvolila česká vláda, vydržet měsíc či dva?

Úvaha o tom, jestli si dovedeme představit to či ono, se mi dnes nezdá namístě. Společnost je neustále konfrontována s novým vývojem. Každým dnem se pocit toho, co je možné, výrazně posouvá. V sobotu jsem se ještě radoval, že si z okénka u baru v Peci pod Sněžkou mohu koupit pivo... A teď? Chraň bůh, že bych si zoufal na tu první noc toho téměř absolutního zákazu, ale uvědomoval jsem si, že to je přelom. Myslím, že spousta lidí začíná přehodnocovat svůj život a věci, na kterých jim dosud záleželo.

V jakém smyslu?

Že něco, co považovali za neodstranitelné ze svých životů, najednou odstraněno prostě bude. Že budou najednou sedět měsíc doma, přinejmenším. A naopak někteří lidé takříkajíc v první linii v té první linii asi být nechtějí, ale musí. Mně teď někdo posílal SMS: Budeš mít rozhovor. Prosím tě, udělej to, co všichni politici opomíjejí. Poděkuj. Fakt bychom měli poděkovat lidem v nejrůznějších profesích. Od zdravotníků po prodavačky v obchodě. Je škoda, pokud to vláda neříká dostatečně nahlas.

Vy sám se bojíte? Přece jen už jste věkem riziková kategorie.

V tomto smyslu ne. Respektuji svůj věk a respektuji, co z toho plyne. Každý je zděšen ze svého věku, ze svého stáří, já ne. Tohle nemám. Taky doma nemám roušku. Někdo se podivoval, jak to, že nenosím roušku. O mně je všeobecně známo, že na lyžích nenosím helmu. To je taková moje polemika s takzvaným principem předběžné opatrnosti, který přes zelenou ideologii ovládl náš svět. Nemáme věci bagatelizovat, na druhé straně ani nemáme podléhat panice. Je to něco za něco, Angličané pro to mají krásné slovo trade-off. Volba je osobní, volí každý jednotlivec. I vy se rozhodujete, jestli jdete na rozhovor se mnou bez roušky a nevyžadujete roušku po mně. Zatím je to osobní trade-off. A je na politicích, jestli se rozhodnou předepsat roušku celému národu, nebo ne. Strašně těžké rozhodnutí.

A v čem se panikaří? Která vládní opatření už jsou podle vás extrémní?

Takhle – panika je logická, nikdo jsme takovou epidemii ještě nezažili a nejsme všichni psychicky vyvážení. Že slabší jedinci panikařit musí, je skoro dané, neposmívejme se jim, prosím. A která opatření naší vlády jsou navíc? Nechci dělat moudrého, ale mám pocit, že asi mohlo stačit to, co se udělalo v pátek, a nebylo potřeba to, co se vyhlásilo v neděli.

Hraje v krocích vlády svou roli takové to očekávání, že něco se udělat musí? A pak vláda začne něco dělat a v logice věci svoje vlastní opatření musí eskalovat?

Tragédií pro každou vládu dnes je, že musí vládnout on-line. Politici jsou pod neustálým tlakem. Nové informační technologie nás posouvají jinam. V tomhle to má každá vláda složité. Nejsem příznivcem řady kroků Babišovy vlády, ale toto jí připočtěme jako polehčující okolnost. Nemluvím teď o komunikaci, ta by mohla být lepší, ale věcně vláda dělá vesměs to, co až na výjimky dělají i jiné vlády po Evropě. Nevím, jak vážně myslí Angela Merkelová a teď Boris Johnson úvahu, že nechají epidemii, aby prošla populací. Nejsem si jist, že tohle je cesta. Jsem zvědav, jak dlouho s tím vydrží. Veřejné mínění už na ně hodně tlačí a přinejmenším Německo udělalo v posledních hodinách podobné kroky jako předtím například my.

Myslíte, že vlády na to nějak zareagují i systémově?

Já se bojím, že tak jako při každé krizi se zvýší dohled státu nad občanem. My ekonomové mluvíme o efektu západky. Celá řada státních opatření i po krizích zůstává, a nebudou se rušit ani tentokrát. To je naprosto evidentní. Zadruhé rychleji dospějeme k věcem, ke kterým se stejně směřovalo, jen by to bez koronaviru trvalo déle. Klasický příklad je útok na hotovost. Tady je přece obrovský tlak už delší dobu, je to zásadní cesta k okleštění svobod člověka. Leckde se už dnes ruší bankovky s vysokou nominální hodnotou, v některých zemích severní Evropy se už hotovost nepoužívá vůbec. Jdete si koupit sirky a musíte zaplatit kartou. Tento vývoj bude urychlen. Obávám se, že bude nesmírně posíleno sledování lidí. Že se zkomplikují jakékoli převody peněz, celé bankovnictví.

Co se ještě v bankovnictví může zkomplikovat?

Budou vám klást víc a víc podmínek a otázek, budou chtít vědět, kam půjčené peníze chcete dát. Už teď je to časté i v českém bankovnictví, potkávají se s tím firmy malé i velké. Bude to ještě častější. Koronavirus dá vládcům nová křídla.

Není ta krize naopak i možnost udělat inventuru a spousty regulací a zákonů v EU se zbavovat?

Kéž by. Bohužel nemohu sdílet názor, který je například mezi mými přáteli zcela běžný: no tak aspoň padnou extrémy zelené politiky. Řada z nás už vícekrát, při všech minulých krizích, měla pocit, že teď, teď nastal výrazný krizový okamžik, který zpochybňuje řekněme nadměrnou unifikaci Evropy. Finanční krize, po ní krize eurozóny, migrační krize 2015, krize kolem brexitu – vždycky jsme mysleli, že už přijde reflexe, jiné uvažování. A nic. Takže já už žádný průlom nečekám. Paní von der Leyenová bude stejně šílená, poslanci Evropského parlamentu budou stejně šílení jako dneska.

No tak jestli se zastaví ekonomika, bude pak víc nasnadě, že se musí pomoci menším podnikatelům. Takže by se nemusela uměle zdražovat elektřina, emisní povolenky, zavádět pro podnikatele nové administrativní povinnosti a podobně.

Kéž by to tak bylo. Já ale myslím, že státy místo toho spíš zkusí rozdávat. I náš stát se bude snažit pomáhat podporami těm krizí nejvíc postiženým. Ale nenalhávejme si: ten stát nemá z čeho. V posledních letech jsme zažívali relativně rychlý ekonomický růst a současně s ním se objevil fenomén Maláčová. Maláčová jako fenomén, nikoli Maláčová coby jedna konkrétní osoba. Fenomén Maláčová zvítězil a naše vláda rozházela své rezervy. Podle mě státnímu rozpočtu letos hrozí katastrofální krize. Mám s tím jistou, byť naprosto nedokonalou zkušenost. Na přelomu let 1996 a 1997 se taky ekonomika najednou zastavila. Rozpočet byl postaven na slušném ekonomickém růstu, jenže příjmy rozpočtu totálně vypadly. Teď bude mnohem silnější puzení zvýšit rozpočtové výdaje. Ale z čeho? Já si pamatuji, jak dramaticky jsem prožíval první dny roku 1997, kdy jsme začali tušit, že s ekonomikou se něco děje, a čekali jsme napjatě na příjmy státního rozpočtu k 31. lednu. Ohromný výpadek. Tak jsme zoufale čekali na jakýkoli další ukazatel. Nelepšilo se to. V polovině března už jsme začínali připravovat úsporný balíček. Dnes jsme za polovinou března a myslím, že k žádnému balíčku nikdo nesměřuje. Dnešní společnost je společností nároku. Lidé si myslí, že mají nárok na všechno. Když je toho nároku míň, společnost dostává strašlivé trhliny. Před 22 lety jsme si ještě mohli dovolit pokus zabránit propadu rozpočtu škrty. Dnes na škrty nikdo nemůže ani pomyslet.

Myslíte politicky?

Jistě. I doba je politicky rozpolcenější. Existuje obrovský spor jisté části veřejnosti s touto vládou. To se jim bude spořit velmi těžko. My jsme oproti nim měli rozpočtové přebytky, holedbali jsme se tím, že od roku 1989 až do roku 1997 jsme prakticky nevytvořili žádný nový státní dluh. A dneska? Každopádně první čísla pro státní rozpočet, za leden a za únor 2020, vypadají katastrofálně. Z toho mám strach. Nedovedu si představit, jak to vláda bude řešit. Z této vlády velmi respektuji jednu osobu, a to je ministryně financí. Paní Schillerová má schopnost uvažovat v nějakém větším obraze. Ale udrží rozpočet v takto rozervané vládě? Nevím, nevím. Vzniklé deficity stejně půjdou na hlavu Babiše.

On coby předseda vlády má taky za hospodaření státu konečnou zodpovědnost.

Jistě. Nicméně ve vládě teď ČSSD hraje roli freeridera, pan Hamáček to na tiskovkách demonstruje dnes a denně... Každopádně se musím smát ekonomům, co nám ještě před čtyřmi pěti dny prorokovali, že česká ekonomika zpomalí ze dvou na jedno procento. To se mi zdá dětinské. Přidejme k tomu minimálně jednu nulu, ne-li víc.

Tedy hospodářský pokles o deset, patnáct procent?

Ano. Ekonomika půjde stoprocentně do záporných čísel. Jestli ani v tuto chvíli ta nároková společnost konečně neprozře a nepřijme poznání, že čas na nároky teď není, tak zahyneme. Nevěřil jsem svým očím, když jsem před pár dny četl zprávu o mzdovém růstu ve Škodě Auto. V kolektivní smlouvě, která platí od 1. března, si slíbili růst mezd o 5,7 procenta. To je přece nesmyslná věc, když ekonomika spadne o 10, 15 procent. To může vyvolat jen naprostý chaos a inflaci. Jsem velmi zvědav, jestli karanténa aspoň přibrzdí inflaci. Nabídková strana je karanténou samozřejmě narušena výrazně. Už tím, že řada lidí nechodí do práce, že se přeruší obchodní řetězce, že se přestalo dovážet z Číny a dalších zemí. Jak na to zareaguje poptávková strana? Že by teď snad firmy začaly výrazně investovat? Já myslím, že budou sedět na penězích, aby si vytvářely rezervy.

Celý rozhovor najdete již nyní na EchoPrime nebo od čtvrtka na stáncích v tištěném vydání Týdeníku Echo.