Kde jsou pirátky?

KOMENTÁŘ

Kde jsou pirátky?
Start předvolební kampaně koalice Pirátů a STAN vyvolal - především na sociálních sítích - značný ohlas. Foto: Hnutí STAN
3
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Start předvolební kampaně koalice Pirátů a STAN vyvolal – především na sociálních sítích – značný ohlas. Ne ovšem toho typu, o který by představitelé toho spojenectví moc stáli. Velmi sdílená a komentovaná byla společná fotka lídrů koaličních kandidátek, samí dynamičtí pánové v modrých oblecích a elegantních botkách, žena mezi nimi byla jen jediná. Nevyváženost kandidátky byla především pokrokově smýšlejícími komentátory shledána jako naprosto skandální, zvlášť u strany, která je považována za moderní, pokroku nakloněnou.

Debata byla velká a nijak zvlášť produktivní. Pokrokářští kritici si stěžovali, že je pirátští straníci neberou dost vážně, a když se pak pirátí straníci a funkcionáři do debaty snažili zapojit, s moc vlídnou reakcí se nesetkali.

 

Pozoruhodné bylo, že jako příčina té velmi malé přítomnosti žen v čele kandidátek byla často označována neochota pirátů je mezi sebe vzít, „setkávají se s averzí“, zhodnotil třeba situaci známý a sledovaný filmový publicista. Těch několik politicky angažovaných dam, jež se do debat zapojily, ale vykreslovalo jiný obraz a jiné důvody. Většinou nesnadnost spojení kariéry ve vysoké politice a rodiny – nutnost přestěhovat se do Prahy, časová náročnost politické práce a související nepřítomnost doma po večerech, skutečnost, že politika se dělá nejenom v pracovní době, ale taky na různých politických akcích. A jaká je „odměna“ za to všechno? Většinou to nebývá potlesk, uznání ani náklonnost „lidí dole“, často je to naopak, nemluvě o ztrátě soukromí a značné nejistotě ohledně budoucnosti. Pokud nějaká žena zváží pro a proti a řekne si, že do tohohle nepůjde, nemůžu si pomoct, ale připadá mi to jako v zásadě rozumná volba.

Foto: echo

Možná by se některé ty charakteristiky života v politice daly nějak systémově ovlivnit, většina jich ale je, myslím, inherentní. Vyplývá z nich mimo jiné, že ten, kdo jde do vrcholné politiky a má třeba menší děti, je moc neuvidí. Jistě, v partnerství mohou být role rozdělené různě, nikde není psáno, že právě žena musí být v páru tím, kdo bude především pečovat o domácnost a třeba kvůli tomu omezovat kariérní ambice. V každém případě i kdyby podmínky doma byly ideální, ta volba mezi možností pracovat ve vrcholné politice a šancí být přítomný nebo přítomná v rodině tu zůstane. A volba těch, kdo volí rodinu, mi přijde naprosto pochopitelná. Aby byla jiná, musí existovat něco, co v očích člověka, který ji činí, všechny ty otravné atributy života v politice vyváží. Třeba touha být u toho anebo taky touha po moci, být důležitý anebo něčeho důležitého dosáhnout. Jinak to nemá cenu.

Je pozoruhodné, s jakým zápalem jsou pokrokově smýšlející lidé schopní cupovat ne svoje protivníky, ale spojence. Touhle připraveností k pobouření se dá dosáhnout toho, že člověk, který se znelíbí, bude mít problémy (v anglosaských zemí slaví pokrok na tomto poli veliké úspěchy), volby a vůbec skutečné politické zápasy se ale takhle vyhrát nedají. A schopnost pokrokově smýšlejících sabotovat svoje vyhlídky, vyrvat porážku ze chřtánu vítězství je vskutku pozoruhodná. Ne že by mi to moc vadilo.

Foto: echo

 

×

Podobné články