Kult mažoretek v socialistickém Chebu: Estetizovaný militarismus, pochodová hudba a sexualita

Někdy před padesáti lety se v ulicích některých československých měst objevily první mažoretky. To byla z hlediska sociologického a antropologického důležitá událost, která stojí za připomenutí. Byl to květ uvolnění minulých dvou tří let, které vyvrcholily pražským jarem a skončily sovětskou okupací.

Ale na rozdíl od striptýzu, soutěží miss, natož (omezené) svobody tisku, ho normalizační režim úplně nezašlápl a nechal v jakési formě existovat, ba kvést, byť se oficiálně spíš psalo o „pohybových skupinách“, neboť to francouzštinou vonící slovo majorette se do reálného socialismu moc nehodilo. Snad že to trochu připomínalo spartakiádní cvičení, i když ideologicky i geneticky šlo o něco dost jiného.

Kouzlo mažoretek spočívá v tom, že se v nich spojuje zkrocený a estetizovaný militarismus, pochodová hudba a… sexualita. Formace mladých, předpokládá se, že spíš pěkných dívek pochodují v rytmu, dovedně virblují hůlkami a půvabně vyhazují nohama, které jsou zpravidla opatřeny vysokými šněrovacími botami. Od stehen nahoru jsou oděny do jakýchsi parodií vojenských uniforem, tedy krátkých sukní, husarských kabátců a naddimenzovaných čepic cylindrovitého typu: tak aspoň vypadá jejich klasická forma. Kdykoli se před těmi padesáti a méně lety vyskytlo něco takového v ošuntělých ulicích našich měst, působilo to, jako když se do nich dostane krásné cizokrajné zvíře nebo jako když se náhle v nich rozsvítí kaleidoskop.

V přihlížejících davech vzbuzovaly jejich zjevy elektrizující napětí a lačné pohledy. Nemálo mužů pohlíželo na vysoko kmitající stehna s pocity lehké závrati, ba touhy, jejíž naplnění se jim tak málo dostávalo od šedivého a víceméně ošklivého světa každodennosti. Též přihlížející ženy, z nichž jen málokterá byla by schopna se o gymnastické cviky jen pokusit, mohly, jak snad lze předpokládat, vedle přirozené žárlivosti zažívat cosi jako solidaritu se svými mladšími družkami a prožívat radost z pěkných pohybů a rytmických úkonů, k čemuž mají ženy větší nadání. V dítěti, třeba v dávno zestárlém chlapci, který se k věci nachomýtl, pak pohled na ten barevný průvod mohl vyvolat celoživotní vztah ke štíhlým nohám, k tomu estetickému ideálu, za kterým se pak celý život vydával.

Celý text Jiřího Peňáse si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.