6 komentář

Podzimní hovory s Rusalkou

komentář

Je mokvavo a podzimně šero, chlad proniká ke kostem, spadané listí vylučuje jakousi látku způsobující melancholii a tesknotu. Nad zemí se převalují chuchvalce mlhy, staleté kmeny obrostlé choroši vydechují vůni zániku, jež uvolňuje hlen v nose poutníka. Ten vytahuje kapesník a počne do něj usilovně smrkat. To však neměl dělat! Mocný zvuk jeho troubícího nosu vyplašil dosud ukryté ženské stvoření, jež se mihlo u hladiny jezírka. Sotva poutník mohl spatřit její mlžnatou nahotu, ukázkovou šipkou zmizelo v močálu. Ach běda, přeběda, můj nos vyplašil Rusalku bledou! Nespatřím více její mrtvolnou krásu, proklet budu bloudit světem!

To Antonín Dvořák, když přicházel k jezírku, ovšem většinou v létě, za tepla, počínal si nejspíš opatrněji, neboť s Rusalkou vedl hudební konverzaci a údajně mu z močálu přezpívala své nejlepší árie, které pak skladatel jen zapsal. Nebo to bylo obráceně, to Dvořák jí brumlal či snad pohvizdoval ty nesmrtelné melodie, jež ona potom přezpívávala vodní žouželi? Jakési tajemné děje se tu jistě odehrávaly, i když to jezírko je prý jen zatopenou lesní jámou, z níž se těžila rašelina, jíž si sedláci chtěli vylepšit bonitu svých chudých políček v brdském podhůří. To o té rašelině píše v knize Dýchat s ptáky Václav Cílek, který to tam zná a prý tam zkoušel vlézt, aby nahmátl dno. Vzhledem k tomu, že žije, tak nejspíš nahmátl, nebo toho v pravou chvíli nechal.

Dvořák nejspíš do jezírka nevstupoval a zůstával na břehu. Bylo mu skoro šedesát, měl kulaté bříško a rozvážný krok, když k té kaluži kousek za Kounicovou vilou ve Vysoké u Příbramě za Rusalkou chodil. Byl slavný, dalo by se říct, že byl světově proslulý, stáli o něj v Německu, v Rusku, v Anglii, v Americe to byl s Devátou, jíž se pak začalo říkat Novosvětská, opravdový triumf, tam ho nosili na ramenou a zasypávali květy i penězi. Možná to byl ve světě nejznámější Čech své doby, tehdy ještě nebyli celebritami sportovci, ale klidně vážní hudební skladatelé a takové seriózní profese. Psal se právě rok 1900, když skládal tu Rusalku, ke které mu napsal libreto Jaroslav Kvapil, jemuž občas zdvořile psal, aby něco upravil, což možná taky vyplynulo z těch rozhovorů u jezírka s onou pohanskou bytostí. Byla to přitom trochu delikátní věc, protože nikdo nebyl snad tak zbožný jako Dvořák, jenž každý den chodil jako vzorný katolík ráno na mši, a když byl tady na Vysoké, tak vstával ráno už ve čtyři a za rozbřesku šel pěšky asi dva kilometry do Třebska, do kostela, kde na varhany, které osobně kostelu věnoval, hrával své oblíbené mariánské písně. Pak se účastnil svatého přijímaní a všech liturgických náležitostí. Takže když na přelomu století se u něho začal projevovat jakoby zvětšený zájem o pohanskou mytologii, mohl si to někdo trochu podivně vysvětlovat, ale on sám v tom jistě neviděl problém. Prostě Rusalka byla vkomponována do jeho magického světa, který nebyl podle všech zpráv a referencí o něm nějak zbytečně komplikovaný a složitý, ale naopak to byl svět harmonie a v něčem třeba i pohádkové prostoty, kam se vešel Ježíš i Rusalka, vodník i katolický Pánbůh. Byl to svět magický a zázračný, protože jinak než zázrakem se nedaly vysvětlit ty úžasné hudební děje odehrávající se mu v mozku či v jakém orgánu, jimž se prý divil i on sám, neboť Dvořák byl čistokrevný mirákl, v němž se prostota duše setkala s genialitou nadání.

V jeho životě totiž jako by chyběla ta obvyklá druhá strana geniality, tedy nějaká rozervanost, prudkost, sebedestrukce, mozartovská neukázněnost nebo wagnerovská povýšenost. Dvořák, když o něm čtete, tak je to krásný příklad šťastného člověka docela jednoduchých tužeb, zálib a návyků, které kontrastují, ale zároveň se nevylučují, s hudebním absolutnem vznikajícím v jeho hlavě. Známé a v literatuře zpracované jsou jeho prosté návyky, kuchyňské vysedávání u hrnců, chov holubů a domácí pohoda, večerní posezení v hospodě U Fenclů u karet s příbramskými horníky. Pověstná je jeho záliba ve vlacích, které chodil obhlížet a žasnout nad nimi a které ho také každé jaro přivážely s celou rodinou z Prahy do Příbramě, kde na něj čekala bryčka, aby ho s manželkou a dětmi odvezla sem, do Vysoké, odkud se do Prahy vrátili zase až na podzim. Od roku 1885, kdy si dal postavit na kraji vesnice malou vilku, tu trávil do posledního roku života 1904 každé léto, s jedinou výjimkou amerických let 1893–95. I tam jel hlavně proto, že o tom rozhodla „drahá matička“, choť Anna, „obtloustlá paní nad knedlíky“, jak ji ne zrovna šetrně nazval Josef Škvorecký ve svém „veselém snu o Dvořákovi“ Scherzo capriccioso, jež začíná kapitolou vesnického hemžení ve Vysoké, tu si ale Škvorecký musel jen představovat, protože na rozdíl od Dvořáka se tehdy, Devátou, začátkem 80. let, když to psal, nemohl do své vlasti vrátit a zkontrolovat to.

Samozřejmě že to neznamená, že by Dvořákův život byl bezproblémový a bez bolesti. Ta největší musela být rychlá ztráta tří dětí začátkem 70. let, to je také období nejtragičtější a nejsilnější duchovní hudby, skladby Stabat mater, po jejímž poslechu by člověk vyskočil, oděl roucho kajícníka, padl na kolena a čekal na konec světa. Ale naprostá většina Dvořákovy hudby je při vší invenci a dramatičnosti radostná, kypivá a plná života a jeho kladných hodnot, abychom tak řekli. Což se vůbec nevylučuje s hloubkou, komplikovaností a upřímností. Když je něco krásné a plné, tak to neznamená, že je to nějak jednodušší: to už naše doba je tak zblblá, že se krásy a radosti v umění bojí a myslí, že o ni nejde.

K tomu obrazu Dvořákovy prosté velkosti svým způsobem patří i jeho Vysoká. Tedy ta vesnička, kde zřejmě byl Mistr nejspokojenější, přitom je i ona součástí jeho životního údělu, v němž se nakonec všechno obrací v dobré. Protože ho sem vlastně přivedla nešťastná láska, která už ale dávno byla překonána asi docela spokojeným manželstvím s dětmi a poklidem rodinným. Kdyby totiž bylo po jeho, tak by si nevzal Annu Čermákovou, ale starší Josefinu, její asi krásnější sestru, jíž se Dvořák, ehm, dvořil, učil ji hrát na piano, ale ona o něj nestála. Dala přednost mnohem lepší partii, aspoň se to tak jevilo: provdala se, a asi z lásky, za jednoho z nejbohatších mužů českého království, vlasteneckého a sociálně cítícího hraběte Václava Kounice; ten když chtěl kandidovat do Českého sněmu, musel vlastnit nějaký velkostatek v Čechách: většinu majetku měli Kounicové na Moravě a v Německu. A tak koupil v roce 1873 panství Vysokou a nechal tam postavil u lesa zámeček, u kterého dal vybudovat anglický park. V roce 1877 se oženil s Josefinou a na Dvořáka zbyla Anna. Nebylo to však nejspíš tak zoufalé, neboť jejich první dítě přišlo na svět už čtyři měsíce po svatbě… To mám ze Škvoreckého, ten to jistě důkladně rešeršoval. Dvořák, syn nelahozevského řezníka, se tak stal švagrem urozeného hraběte, který ho s Josefínou pozval v roce 1880 poprvé na Vysokou: tehdy bydleli v domku nedaleko lesního zámečku. Když Dvořák po prvním anglickém turné zbohatl, koupil si od švagra pozemek na východní straně Vysoké, kde si postavil onu skromnou, ale vkusnou letní vilu. Jméno Rusalka dostala až po jeho smrti. Tam pak skládal, choval holuby, staral se o sad, nakukoval manželce do hrnců, vyrážel na obchůzky po okolí, během nichž se mu v hlavě střádaly ty kompozice, jež pak jen rovnou zapsal. Je to nápadně jiné místo než lesní zámeček hraběte Kounice, kde je teď docela pěkné Dvořákovo muzeum; moc tam toho sice není, ale pustí vám tam film a můžete si koupit nějaké CD s pocitem, že je to ze správného místa.

Tam jsme ještě v Brdech, v lesích, z nichž vystupuje chlad a vláha a které se táhnou až k hřbetům. Když jdete k vile Rusalce, přecházíte z jedné krajiny do druhé, tam se najednou otevírá vlídná a měkká krajina Povltavska, jež se táhne až prvním kopcům Šumavy. První věc na obzoru je červená cibulka bílého kostelíka v Třebsku, na nějž Dvořák hleděl z patra své vily. Do toho vrkali holubi a on se těšil, jak si tam ráno půjde zahrát, aby za to všechno poděkoval Rusalce a Bohu.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

 

 


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.