Jak by feministky trestaly znásilnění

Snad všechny noviny v uplynulém týdnu citovaly studii spolku proFem o trestání pachatelů znásilnění. Studie sama přitom kvalitou nepřekypuje.

Hlavní teze, že skoro polovina případů znásilnění je trestána jen podmíněným odsouzením, je skvělý marketingový tahák, protože se dobře cituje, ale z odborného hlediska má malý význam.

Trestný čin znásilnění neboli § 185 trestního zákoníku, je totiž velmi zvláštní. V Česku je na rozdíl od některých jiných zemí pod jedním paragrafem „znásilnění“ schováno jak znásilnění v běžném významu toho slova, tak jednání lépe popsatelné jako sexuální obtěžování nebo sexuální útok. V praxi to obvykle znamená různé případy hrubého ohmatávání a podobně, které by spíše měly představovat samostatný, méně závažný trestný čin.

Proto jsou také v jednom paragrafu „znásilnění“ schovány dramaticky odlišné trestní sazby; u méně závažného jednání s dolní trestní sazbou pouhých 6 měsíců odnětí svobody a u nejvíce závažného jednání s horní sazbou 18 let odnětí svobody. Je to něco podobného, jako kdyby jeden trestný čin pokrýval vše od hospodské pranice bez zranění až po neúkladnou vraždu. Je proto zcela logické, že u části „znásilnění“ soudy ukládají jen nízké a podmíněně odložené tresty.

Studie proFem uvádí, že na vzorku 55 případů znásilnění bylo zjištěno 22 podmíněných odsouzení a 27 nepodmíněných odsouzení. Studie uvádí jen tolik, že šlo o § 185 trestního zákoníku znásilnění a publikovaný text neobsahuje ani dílčí poměry u jednotlivých (značně odlišných) skupin skutků, ani primární data (rozsudky) jako přílohy.

V důsledku toho nemá onen mediálně zajímavý poměr PODMÍNKA/NEPODMÍNKA žádnou vypovídací hodnotu, protože míchá hrušky a jablka. Pokud dáme na hromadu bagatelní činy a závažné činy, těžko může překvapit, že alespoň část trestů bude relativně nízkých. Aby studie měla dostatečnou odbornou kvalitu, měla by detailněji analyzovat oněch 55 případů podle jednotlivých odstavců paragrafu § 185. Nevíme-li, čeho se onen poměr PODMÍNKA/NEPODMÍNKA týká, nemůžeme ho použít k dalším úvahám.

Kolik činí poměr PODMÍNKA/NEPODMÍNKA u nejméně závažných případů? Kolik u případů s dětskou obětí? Kolik u případů s těžkou újmou na zdraví? Pokud se nepodmíněné tresty koncentrují spíše u závažných skutků a podmíněné tresty koncentrují spíše u lehčích skutků, je to v zásadě správně a těžko si na něco stěžovat.

Tím nevylučuji, že v rozhodování českých soudů existují nekonzistence a celková nevyváženost trestů. Dle mých osobních zkušeností bych se tomu ani nedivil. Ale abychom to spolehlivě prokázali, museli bychom mít podstatně serioznější studii než tu od proFemu. Bez rozlišení poměru podle skupin má studie malou vědeckou hodnotu, ostatně i velikost vzorku by si zasloužila zvýšit, aby každá skupina byla dost početná.

Neodbornost studie proFem je patrná i v závěrečných návrzích na změnu právní úpravy. Podle návrhu proFem by znásilnění mezi partnery/manželi mělo být trestané dvojnásob přísněji než základní typ znásilnění mezi cizími osobami (až deset let vězení oproti pěti letům vězení).

Znásilnění je přitom závažnější mezi osobami cizími. Znásilní-li některého čtenáře jeho partner, s nímž měl sexuální styk dobrovolně již mnohokrát předtím a dobrovolně se před ním každý den svléká, obvykle to bude brát jako menší újmu na důstojnosti, než když se téhož čtenáře zmocní neznámý zvrhlík pod rouškou noci a zavleče ho kamsi do cizího sklepa.

Studie vůbec nevysvětluje, proč navrhuje právě takové nastavení trestů, jaké navrhuje, což je další vada, protože pak je obtížné nad navrženým řešením diskutovat. Lze se jen dohadovat, že navrhované zpřísnění trestů mezi partnery je reakcí na zjištěnou četnost znásilnění mezi navzájem známými osobami.

Četnost nějakého druhu kriminality však těžko může být důvodem pro dvojnásobné zpřísnění sazby oproti závažnějšímu jednání. S takovou logiku bychom mohli trestat přísněji kapesní krádež než vraždu, neboť kapesní krádeže jsou mnohem četnější než vraždy.

Hurá do Istanbulu

Lze tedy konstatovat, že „vědecká studie“ od gender neziskovky splnila marketingový plán, ale jako základ pro odbornou debatu je málo použitelná. V té souvislosti nelze nekonstatovat, že Istanbulská smlouva (alias Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí) představuje ohromný nový penězovod pro gender neziskovky, vymýšleče nových osnov a projektů pro školy a celý ten byznys kolem: smluvní strany zajistí povzbuzení a podporu nevládních organizací, zavazují se organizovat osvětové kampaně a spolupracovat s nevládními organizacemi, podniknou kroky, aby v osnovách na všech úrovních vzdělávání existovaly materiály ke genderovým tématům, a to nejen ve školách, ale i ve sportovních a kulturních zařízeních, budou školit o koordinaci práce více agentur, a ještě se obrátí na soukromý sektor s výzvou k účasti na realizaci strategií a vodítek.

Převedeno do laické řeči: mnoho lidí bude mít živnost!

Tím nechceme shazovat snahu předcházet sexuálnímu násilí. Sexuální útoky jsou špatné a jistě každý uvítá, když se je podaří omezit. Velkou neznámou však představují dva okruhy problémů:

Zdali se z tohoto ohromného penězovodu podaří vybudovat něco smysluplného, jehož užitek by se alespoň přibližoval vynaloženým nákladům. Například studii proFem (který mocně sosá genderpeníze už teď) zbývá k seriozní odborné studii, použitelné k dalšímu rozhodování, značný kus cesty. Jiné bizarní nápady typu vzdělávání o pornofilmech dětem (naše klasické Norsko!) už ani nemá cenu zmiňovat. V rámci konání dobra podle Istanbulské úmluvy se nepochybně dočkáme i toho, že chlapci ve škole budou vybízeni, aby si oblékali dívčí šatičky se sukýnkami (smluvní strany se zavazují k opatřením proti stereotypnímu pojímání rolí).

Když se školní osnovy naplní všemi občanskými naukami typu výchova k evropskému myšlení (=musíte podporovat bruselské nápady), výchova k toleranci, genderová témata, rozpoznání znaků mikroagrese a predátorství atd. atd. atd., zbude dost času na trojčlenku a procenta? Ale poznávání mikroagrese a svobodný výběr toalet jsou samozřejmě důležité …