Nebojte se, každý dostane svůj důchod

Synonymem důchodů se stává slovo katastrofa, které v souvislosti s penzemi zaznívá stále častěji. Opozice přesvědčivě argumentuje, že nadšenými výkřiky o zvyšování důchodů nezabráníme krizi, která nastane po roce 2030, až do penze nastoupí generace „Husákových dětí“. Stejně razantně to ovšem hodnotí exekutiva. Svého času ministr financí důchodce varoval, že penze brzy skončí, teď ministerstvo práce a sociálních věcí plánuje reformu, aby systém zachránilo před nejhorším. Jenže právě v tom je největší nebezpečí. Raději ať se systém úplně zhroutí než zažít ještě jednu důchodovou reformu.

Řeči o důchodové katastrofě zaznívají ve chvíli, kdy se na důchodovém účtu hromadí přebytky v řádu desítek miliard ročně. Národní rozpočtová rada k tomu ve své červnové analýze dodává, že se budou hromadit až do kritického roku 2030, kdy konečně nastoupí do důchodu Husákovy děti. Poté tedy přijde katastrofa, která ovšem bude i v nejhorším roce 2060 znamenat, že v systému budou chybět necelá čtyři procenta hrubého domácího produktu. Viděno dnešníma očima, znamenalo by to sehnat pomocí jiných daní částku do 200 miliard ročně.

Nadějné vyhlídky

Těžko v tom vidět konec světa či fatální hrozbu. Důležitější je ovšem fakt, že citovaná prognóza zlepšila data, která Národní rozpočtová rada uváděla ještě před rokem. V nové prognóze zohlednila rychlejší růst mezd, které se přece jen budou přibližovat úrovni západních zemí, a tím i příjmů systému penzí. Rozpočtová rada tak upozornila na hlavní přednost tuzemského důchodového systému. Mzdy, ze kterých se penze financují, porostou rychleji než na Západě, a zároveň nejsou zdejší penze tak vysoké. Pokud účet za důchody přes všechno „stárnutí obyvatelstva“ nepřekročí 13 procent HDP, jak to zatím vypadá, pak budou Češi ve srovnání s Rakouskem, Německem či Francií v luxusní situaci.

Povzbuzující bilance přišla nečekaně a lze ji považovat za potvrzení, jak robustní byla „malá reforma“, vypracovaná v roce 2011 tehdejším ředitelem odboru pojistných dávek na ministerstvu práce Jiřím Králem. On ani další autoři se nesnažili vzbudit dojem, že řeší něco zásadního, a provedli jen pár změn parametrů. Mimo jiné určili strop pro vládu, o kolik smí každým rokem penze zvýšit, naplánovali prodloužení důchodového věku, požadovali po každém, aby před penzí odpracoval aspoň 35 let, a mírně vylepšili penze pro ty, kdo pracovali déle a odvedli vyšší pojistné. Systém díky tomu přežil i populistickou snahu všech levicových kabinetů po roce 2013, které se do něho snažili nabourat, a některé parametry opravdu změnily k horšímu. Teď se ukazuje, že jejich pokusy příliš velký negativní efekt neměly.

Na penze nám nesahejte!

Skutečné nebezpečí však pro penzijní systém po revitalizaci malou reformou znamenala „velká reforma“, která v roce 2013 zaváděla tzv. druhý pilíř. Měla založit penzijní fondy, do nichž by si občané ukládali část pojistného. To však znamenalo odebrat část peněz ze státního systému, tedy z tzv. prvního pilíře, a ohrozit vážně jeho stabilitu. Naštěstí byla tato reforma zrušena. Před týdnem oznámilo ministerstvo práce a sociálních věcí, že jeho odborná komise chystá další „velkou reformu“. Opět to vypadá, že pod tradiční záminkou, že odvrátí hrozící katastrofu, hodlá současný systém rozdělit na dva pilíře, a tím ho destabilizovat.

Není pochyb o tom, že v některých zemích funguje důchodový systém o dvou pilířích bezvadně, obvykle se připomíná Švédsko, Dánsko nebo Nizozemsko. Ovšem těžko si představit, že stejně složitý a funkční systém dokážou úspěšně vybudovat a řídit také zdejší politici a manažeři. Pravděpodobnější je výsledek, že jenom zvýší náklady na správu a také všeobecnou nejistotu. Proto je třeba vyzvat členy ministerské komise a politiky vůbec: Nechte penzijní systém fungovat, jak fungoval dosud. Má řadu chyb a různých nespravedlností. Lidé však na něj jsou zvyklí, bez protestů do něho platí a většina penzistů je s částkou, kterou dostanou po ukončení pracovní kariéry, v zásadě spokojena. Problém Husákových dětí existuje, ale není tak velký, aby se v krátké nebo delší perspektivě nevyřešil nepříliš významným prodloužením penzijního věku nebo přesunem pár desítek miliard ročně z jiných účtů. Je ovšem pravda, že o příležitost se proslavit přijdou potenciální reformátoři. Kdo ví, jak se jmenuje současný ústřední ředitel České správy sociálního zabezpečení?

Další texty Petra Holuba ZDE