5 Komentář

Krev a půda ve středu Čech

Komentář

Témata:

Scházel jsem úvozovou cestou do Netvořic, seschlé rudé šípky vroubily blátivý žlab mezi poli, setmělé ráno dýchalo předjarním oparem, takže ničím nepřipomínalo mrazivé ledny, kdy býval tento kopcovitý kraj zasněžený po okenice. Před pár lety bych asi setřásal kocovinu, ale protože už nějakou dobu nepiju, cloumala se mnou jen únava, neboť jsem v noci skoro nezamhouřil oči. Říká se tomu výjezdní redakční zasedání a moji odolnější kolegové ho, jak se dalo čekat, přeměnili po půlnoci v heavymetalovou diskotéku, kterou ukončili nad ránem. Já jsem se dávno převaloval v posteli, zacpával si uši, proklínal je a přál si, aby zakročil František Slepička, nesvatý mstitel zdejšího kraje, selský synek z Jankovské Lhoty u Votic, který se dal na zbojnický odboj, dezertoval v březnu 1951 z pétépácké vojny se dvěma samopaly, v červnu toho roku zastřelil ve Zlatých Horách na Voticku místního funkcionáře Burdu.

Pak skoro čtyři roky žil napůl jako psanec, napůl gauner ve středu kamenitých selských Čech, v Oušticích, Mlékovicích, Všeticích, kde mu občas někdo pomáhal a skrýval ho, někdo se ho bál, jiný ho nenáviděl, někdo mu přál život, někdo smrt. Zemřel po přestřelce s esenbáky 4. května 1955 v Dubně u Příbrami. Dostal to do srdce a do břicha. Tak na toho Slepičku-mstitele jsem myslel, když jsem nemohl usnout, že by tam vešel, vystřelil do vzduchu a banda by se rozprchla. A byl by zase klid, jak na venkově v noci má být.

Statek ve Všeticích, kde jsem v noci tak trpěl, je ovšem ve dne obdivuhodné místo, kde se tmelí kolektivy pohledem na krásné parkurové koně, kteří vystrkují své ušlechtilé hlavy z úhledných boxů, nechávají se hladit po nozdrách, poskakují pak na pilinách rozsáhlé jízdárny, postávají v sošných pozicích na přilehlých loukách. V létě tam majitel pořádá hudební festival, na němž se lidé středního i staršího věku kultivovaně baví postávajíce na břehu vodních nádrží, jež tvoří spolu se stodolami proměněnými na wellness objekty celkový ráz jakési ideální agrární krajiny.

Tu jsem v mátožném stavu opouštěl brzy ráno s lehkou lítostí, že mé mládí pominulo, ale s radostí, že místo abych teď vyspával opici, vydávám se na krátkou cestu po kraji, který je samý kopec, přitom nikdy tak vysoký, aby se u toho člověk příliš namáhal. Vzal jsem to tedy směrem na sever, na Netvořice, jež jsou od Všetic vzdáleny asi čtyři kilometry. Hned za vesnicí končí idyla a jde se kolem zpustlých kravínů a pak kolem jatek, která jsou ovšem v provozu, takže jsem spatřil, jak se právě celé půlky prasat nakládají do automobilů: vždy se to polotělo sundá z háků, chlap ho vezme na ramena a buchne s ním na podlahu káry. To jsem chvíli sledoval, ti muži, od pohledu nájemné síly z Východu, po chvíli spatřili, že na ně civím, tak jsem se s omluvným výrazem otočil a šel.

Krajina těch nejstřednějších středních Čech je zde zdrsnělá a zkrabatělá, samý malý kopec nahoru a dolů, louky, pole a mírně zalesněné vrchy, hlína a pod ní žula. Protkána je polními cestami a remízky, které nezrušil zcela ani socialismus, často poutník narazí na křížky, kamenné zvoničky a boží muka, mnohá z nich v poslední době obnovená. Malé vesnice se selskými staveními, tak napůl opuštěné, napůl obývané a občas i solidně opravené. Teprve až člověk přejde na druhou stranu, kdy se krajina začne svažovat do kotliny před Sázavou, množí se novostavby, často tuctové baráky rozhozené bez ladu a skladu a přetřené řvavými barvami. V té teď klidně vydechující krajině se odehrálo před sedmdesáti lety drama, které se chystalo pro celou zemi, ale tady, v trojúhelníku mezi Vltavou a Sázavou, se začalo. V tom kraji historicky vždycky jenom českém se mělo začít s jeho čištěním a přípravou na novou kolonizaci a osídlení panskou rasou. Nejdřív se v březnu 1942 zřídil Truppenübungsplatz der Waffen SS Beneschau, obrovský výcvikový prostor pro jednotky SS, které se tu asi proháněly i mezi kótami Běsná a Šiberný, kolem nichž jsem právě scházel do Netvořic. Toto městečko mělo být první na řadě, tady se měl uskutečnit plán vysídlení českých rodin, které do těch svažitých polí byly většinou zarostlé po staletí. První měly jít právě selské rodiny, v tom byl cítit dech Blut und Boden, protože když se vyrvou ze země sedláci, jde už to další pak snadno, v tom komunisté nacisty následovali. Rodiny měly do půl roku odejít, najít si nějaký jiný domov v protektorátu, už se sem nikdy nevrátit. Lidé si mohli, aspoň zpočátku, všechno odnést, dostali i odškodné, ale byl to nůž na krk a bylo to jistě strašné a nestvůrné. V Netvořicích byl na radnici zřízen přesídlovací úřad, který vedli Češi, Němci je jen kontrolovali, jestli plní plán. Vysídlit se mělo sedmdesát obcí, celkem třicet tisíc lidí, na Čechů zbaveném území měla po válce vzniknout vzorová esesácká gubernie a v ní vzorné velkostatky vedené německými statkáři a obhospodařované slovanskými podlidmi, jak o tom snil Heinrich Himmler, který tu několikrát byl na vizitaci. Do konce války se stihlo vysídlit čtrnáct a půl tisíc obyvatel, většina z nich se snažila uchytit co nejblíž domova, a po válce se hned vrátili, často na ně ale čekalo stavení vyrabované a vylágrované, mezi lidmi zaseta zlá krev. Prý něco z toho zůstalo dodneška.

Tak jsem scházel od jihu do městečka, kde mne nejprve uvítal kohoutí zpěv, ten skoro zapomenutý zvuk venkova. Hned jsem byl u radnice, jediné dobře vypadající budově v obci, vlastně snad ještě vedle fary a barokního kostela, jenže tomu se bortí klenba, takže je zavřený a stabilně jen vypadá. Náves je podélná, lehce se zvedající, před otlučenými a pokaženými statky udusaná hlína a ubohý trávník, silnice jako za řepné kampaně. Jako by se ti vyhnaní lidé ještě úplně nevrátili. Na radnici kdysi měli šenk, teď je tam na vratech nápis, že restaurace se rekonstruuje. V obchodě jsem si koupil tatranku a snažil jsem se pak najít něco, co bych tu doporučil. Litinový kříž u kostela, pak tu faru, radnici s erbem, na něm svatý Vít, to kvůli dávnému vlastnictví kapituly svatovítské, pak vyšlapaný kamenný schod u bývalé obecní školy, ano, to se mi líbilo. Představte si ty generace nožek, než se udělá v žule takový ďolík... To mě dojalo. O kousek dál, už tam obec skoro končí, pak ještě statek, obložený cedulkami, že je tam muzeum smaltu. To mě vždy zajímalo! Smalt! Jaký to tajemný materiál! Skoro alchymie… Vstoupil jsem do dvora, který vypadal, že tam bydlí surrealista, zazvonil jsem, vyšel muž mého pokročilejšího věku, sympatický zjev intelektuála, který zůstal v Netvořicích a sbírá smaltované lavory a hrnky. Vyjádřil jsem zájem o kolekci smaltu, ale on řekl, že se otevírá až v březnu, ale ukáže mi vetešnictví. Otevřel stodolu, kde to vypadalo opravdu jako ve vetešnictví. Rád bych si něco koupil, polévkovou mísu, porcelánového psa, pár dřevěných lyží, nějaký ten smalt, ale batoh jsem měl plný. Koupil jsem si dvě skleněné kuličky za deset korun. Chvíli jsme se bavili o poměrech na vsi, muž se vyjadřoval diplomaticky, tak mu to nechci případně kazit, není to asi jednoduché, snažit se tady o sbírkovou činnost. Měl také několik kusů týnecké keramiky, toho pokusu vyrábět lepší talíře uprostřed Čech, jenže bez hlíny, kaolínu a takových užitečných věcí: v roce 1865 manufakturu v Týnci nad Sázavou, od Netvořic asi sedm kilometrů, museli zavřít. Pak se tam dali na motorky. Projevil jsem tedy zájem o nějaký týnecký talířek, muž mě však rozumně upozornil, že by přišel tak na dva tisíce, čímž můj zájem ochladl. Bavili jsme se pak ještě chvíli o počasí, o zhoubné zámkové dlažbě a původu jména Netvořice, jež nebude bohužel tak romantické, jak by si člověk rád představoval, nýbrž je to jméno po nějakém zemanovi, který se jmenoval Netvorský, což mohlo být snad původně Nedvorský, tedy bez dvora, aspoň to je můj odhad.

Vyšli jsme zase na dvůr a já řekl, že to tady může být pěkné na jaře. On řekl předvídatelně, že ano a že to pořádají takový jarmark, ať se stavím. To jsem slíbil. Zeptal jsem se pak na cestu do Lešan, i když jsem věděl, že musím rovnou přes kopec. Mávl rukou a řekl, že dojdu k závoře a pak ke křížku s lavičkou. Tam, co sedával Hrubín a hleděl na Březany a Lešany. Tam právě chci, řekl jsem mu a už se těšil. To je tam, co „bezhlavý děti vystrkují ze závějí krvavý prsty“, ale to už jsem neřekl. Tomu by rozuměl Jáchym Topol, který ten kraj převzal po básníkovi Lešanských jesliček. Ten by hned věděl, o co jde. Tak jsem ještě jednou poděkoval, potlačil chuť si lehnout na mez dospat probdělé hodiny a vyrazil do Lešan.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info