Kde ty staré buzny jsou?

Prahou prošel Pochod hrdosti a my, vstřícní a slušně vychovaní lidé, jsme rádi, že Praha je již pevně zapojena do té internacionály hrdosti, že stojí po boku nejpokrokovějším lidem současnosti. Já však vždy při pohledu na ty pestrobarevné fešáky a fešandy, na ty duhové bojovníky a bojovnice, na ty crazy tanečníky a tanečnice, myslím na ty staré buzny čili buzeranty a bukvice, tedy teplouše, na ty obyčejné homosexuální muže, kteří si neříkají gayové a nejezdili na Love Parade a netančí v latexu techno, a ani teď nebojují za svá identitní práva a necítí se být nositeli progresivních projevů ve společnosti, díky čemuž mají být nedotknutelní a v jistém smyslu privilegovaní. Kde ti jsou, kam ti se jenom ztratili?

Ti tam myslím nebyli a možná ani by být nechtěli. Jsou na to nejspíš příliš plaší, decentní, mnozí velmi kultivovaní. Přijali svoji homosexualitu jako svého druhu osudovou zkoušku, jak s ní ve společnosti vyjdou. Žili si své utajené životy, často velmi skryté a možná plné trápení, ale svým způsobem také jemné a ušlechtilé, s tajnými láskami a vášněmi, které je uspokojovaly a naplňovaly. Nebo trápily a zraňovaly.

Byli zvyklí na svoje místo v ústraní, na okraji společnosti, v utajení a mezi svými, s nimiž si rozumí. Ano, byla to také kultura záchodků, katakomb, křoví a zákoutí, svět tajných gest a náznaků. Ale také opery, krásné literatury, tu apollonského, tu dionýského ideálu krásy, která se hodně lišila od alegorických vozů se svalnatci navlečenými do spodního prádla. Ale nic proti tangám…

Duch doby však přeje moderním a sebevědomým formám. Duhová je barva pokroku a příští revoluční přeměna (transgender) světa bude jejím praporem. Nesmělá otázka zní, jestli je to pořád tak hrdosti hodné jako před těmi lety, kdy bylo správné a nutné jít do ulic. Jestli s každým průvodem hrdosti nevzrůstají spíš pochyby u té části společnosti, která přitom byla už dávno na jejich straně a nyní má trochu pocit, že je to přehnané, že to jde někam, kam by snad až jít nemuselo, tam, kam by nikdy nešli ani oni. Jako když mi vyprávěl jeden spisovatel, o kterém rozhodně nelze ve věci tolerance pochybovat, že mu pořadatelé zavolali, jestli by je nepodpořil. A on řekl, že je samozřejmě podporuje. A oni řekli, to nestačí, my bychom potřebovali veřejně, a on se jim omluvil, že na to není, načež měl několik dní telefonáty, jestli snad proti nim něco má, které končily podezíravým tónem, není-li snad homofobní. 

Hnutí LGBT etc. bylo a snad ještě je oprávněnou snahou o emancipaci menšin, které opravdu byly v minulosti vytlačovány, ba ještě dřív pronásledovány. A společnost byla a je ve své většině ráda, že může ze sebe to břímě kárající a moralistní semetriky sundat. Čechy jsou historicky v sexuálních věcech tolerantní nebo spíš lhostejné, většina bere věci prostě nekomplikovaně tak, jak jsou: jsi teplý, buď si, spánembohem, když mě s tím nebudeš otravovat.

Až na patologické případy a hrstku bigotních fanatiků tato společnost homofobní není. A to ne snad, že by byla tak skvělá, ale je prostě tak nastavená. Češi jsou plebejci, někdy ne úplně citliví, ale v podstatě jsou k homosexuálům vstřícní a liberální. Hranicí této vstřícnosti jsou však adopce, kde ovšem jde o něco jiného, než jsou sňatky či jiné formy kohabitace. V případě adopcí jde o třetího člověka, bezbranného, dětského a opravdu nejde o „právo“, které je k dispozici všem: autor článku je přitom pro adopci, ovšem střeženou a výběrovou. 

Jedno je snad jisté: lidé se, zcela bez ohledu na tance gayů a jejich duhové vlajky, budou dál zamilovávat a hřešit podle toho, jak jim to velí jejich přirozenost, proti které toho mohou většinou málo co udělat. Je dobře, když všechny buzny světa na to půjdou po svém, jak nejlépe umějí, a když jim v tom nikdo nebude bránit. Jestli k tomu potřebují pochody hrdosti… to nechme na nich.