4 Esej

Po stopách lidu ohnišťových polí. O bezdomovectví bez pověr a iluzí

Týdeník Echo

K lidu popelnicových polí, bezdomovcům ploužícím se ulicemi velkých měst, v našem případě především Prahy, patří i lid ohnišťové kultury.

Tito většinou muži jsou vidět méně než jiní lidé ze společenského dna. Do centra zabloudí jen výjimečně a veřejných míst se straní, neboť jsou plaší a jejich peklem zavánějící zjev by jim mohl přivodit nedorozumění. Jsou to tedy obyvatelé velkoměstských periferií, těch nejzapadlejších míst na přechodu mezi zónou lidí a zónou divoké přírody, trávící svůj nekonečný čas v postindustriálních lokalitách nikoho, kde mohou nerušeně provádět svou ohňovou industrii.

K jejich základním projevům patří totiž čpavý dým a chemický zápach ze škvařící se bužírky, která se pak v zuhelnatělém stavu oklepe a pod ní se zjeví měděný drát, jenž se tímto získává. Podle antropologických zkoumání se lid ohnišťové kultury živí sběrem a tepelným zpracováním kabelů, které získává různým způsobem. Buď průzkumem, vyhledáváním a pak dobýváním elektroinstalací v opuštěných budovách a ruinách, které se vyskytují na městské periferii v hojné míře: je to provázeno často velkým fyzickým úsilím, ba i jistým rizikem, neboť sběratel se musí ubezpečit, že kabel již není pod proudem. Lehčím způsobem je jednoduchý sběr drobných kabelů, třeba od počítačů či jiných zařízení, kterých se lidé zbavují a nechce se jim je odvážet do sběrného dvora. Dýmáci či kabeláci je nacházejí v popelnicích metodou tzv. fárání čili ponořením se do kontejneru, přičemž v něm mohou nalézt i jiné zajímavé věci.

Jednu takovou skupinu ohnišťových lidí sledoval léta mladý muž, umělec, který si pro svou streetartovou existenci zvolil jméno Epos 257. S lidmi, kteří pálili kabely, se sblížil, když vyrážel na obhlídky terénu, přičemž hledal zdi, kam by umístil svá graffiti. Se zájmem sledoval ty umouněné, kouřem prosáklé muže, mezi nimiž se ovšem vyskytovala občas i žena. Začal mezi ně chodit a mluvit s nimi, což nyní považuje za velkou zkušenost pro sebe a pro svůj pohled na svět. Sám říká, že asi nejvíc ti lidé potřebují sociální kontakt, i když zprvu vůbec není snadné jej navázat. Většina těch lidí ztratila s většinovou společností jakékoli vazby, mnozí nejeví žádný zvláštní zájem o to, aby je tam někdo přišel obhlížet a nějak jim zasahoval do života. V něm toho vlastně moc nepotřebují: je to trudný, nevábný a svým způsobem strašný způsob existence, který všechno podřídil strategii přežívání ze dne nad den. Je ale zároveň nějakým způsobem svobodný, i když je to svoboda sebedestruktivní. Epos 257 začal za těmito lidmi chodit, mluvil s nimi, pomáhal jim: dvěma stloukl boudu, kterou si mohli zamknout a použít v nouzi i jako noclehárnu. Loni se rozhodl tři týdny s nimi žít. Výsledkem je topografie ohnišťového rajonu čili Dýmové hory, jak oblast nazval jeden z jejích obyvatel. To, co se z ní dá vystavit, je k vidění v Muzeu hlavního města Prahy v multifunkční expozici Dýmová hora / Fire Mountain.

Žil jsem mezi nimi

Nejzasvěcenější ve věci je autor výstavy, Epos 257. Při osobním setkání vypravoval:

To, co jsem zaznamenal, už vlastně neexistuje. Ti lidé obývali lokalitu za Nákladovým nádražím Žižkov směrem na Třebušín, je tam takový mírný svah, donedávna ještě opuštěné místo, teď je tam nová zástavba, takže se ta skupinka bezdomovců musela přemístit jinam. Tomu místu začal jeden místní obyvatel, bezdomovec, říkat Dýmová hora, ono tam opravdu pořád něco dýmalo a zároveň to byla inspirace novozélandským seriálem, který viděl v dětství: běžel v 90. letech a byl o bílých osadnících pod dýmající sopkou, kterou jako posvátnou uctívali místní Maorové. A jednoho dne ta sopka vybuchla a bílí stejně jako domorodci byli náhle konfrontováni s něčím, co mezi nimi smazalo rozdíly. To mně přišlo přesné a vlastně fascinující.

Z vyprávění pamětníků vím, že bezdomovecký život tam začal po roce 2000, já jsem tam ale přišel až mnohem později. Bezdomovectví v té klasické podobě se rozjelo tak od půlky 90. let, chvíli to po pádu komunismu trvalo, ten, jak známo, to řešil represí, člověk byl dřív, než se stal skutečným bezdomovcem, sebrán a šel sedět za příživu. Pravda však je, že kapitalismus velmi usnadnil, že člověk, který to moc nezvládal, skončil na ulici. Nezvládnutý osobní život, rozvod, alkoholismus, někdy drogy, neschopnost vyjít s lidmi, udržet práci… Samozřejmě, zabiják jsou dluhy. Skoro všichni bezdomovci jsou zadluženi, většina už vůbec nemá přehled, kolik vlastně dluží, může to jít klidně do statisíců, protože není jediná šance, že by to někdy zaplatili. To už je ale druhotný efekt života na ulici. Začátek je u nezvládnutí nějaké životní situace, většinou vztahové. Hodně těch lidí má za sebou taky nějaký institucionální život, hodně jich bylo v dětských domovech a pak se jim nepovedlo se chytit, mnozí za sebou mají kriminál, někteří opakovaně a za věci, které pak už plynuly z jejich života na ulici, především za krádeže. Většina nemá žádné zvláštní vzdělání, skončilo to v učňáku, mnozí měli se školou problémy už na základce. Ale to neznamená, že jsou méně inteligentní, spíš tam byla nějaká sociální porucha, problémy s disciplínou a tak. Ale mezi bezdomovci znám i dva bývalé vojáky z povolání: oba byli propuštěni z armády kvůli problémům s pitím. Vůbec pití, to je základní součást bezdomovecké existence, přičemž je to začarovaný kruh. Mnoho lidí se dostalo na ulici kvůli pití, a jakmile se tam dostali, chlastali ještě víc, takže jedno podmiňuje druhé, bez pití se venku nedá vydržet a zároveň s těžkou závislostí se těžko z ulice dostat do normálního života. Chlast je přitom velmi jednoduše dostupný a velmi levný: dva litry vína Gajdošovo, patoku v PET lahvi, stojí kolem třiceti korun… Nezbytnou součástí je pochopitelně kuřivo, snad každý tam má po ruce energitku na vajgly, to je kovová krabička původně na vitaminové tablety, její výhodou je, že se dobře zavírá: do ní se sbírá tabák vydrolený z nedopalků, z toho se dá docela pokouřit… Jako balicí papírky kolikrát poslouží novinový papír.

Drogy jsou dražší… V užívání alkoholu a drog je přitom generační rozdíl. Bezdomovci, kterým je padesát a více let, jsou většinou čistí alkoholici, zkušenosti s drogami obvykle nemají a neužívají je. U mladých bezdomovců je to naopak, většinou to jsou narkomani a před chlastem dají přednost drogám, většinou pervitinu a heroinu, ten je ovšem dost drahý, takže kradou. Na té výstavě je takový zajímavý předmět, říká se tomu alobalka, je to taková kapsa, která je složená z vrstev alobalu, který slouží k odclonění poplašného zařízení na dražším zboží v obchodech. To ale používají mladí feťáci, kteří si na to troufnou. Starší bezdomovci ne, ti opravdu kradou jen výjimečně a do toho by nešli. Navíc by je v dražším obchodě hned každý odhadl: že někdy seberou lahev nějakého tvrdého, to samozřejmě nevylučuji. Podobné je to se žebráním. Do toho taky každý bezdomovec nejde, i když si lidé možná myslí, že žebrání je takový základní způsob jejich existence. Není to pravda. Jednak je žebrání formálně zakázané, což neznamená, že policajti hned každého žebráka odvedou, ono to ani moc dobře nejde. Ale hlavně ne každý bezdomovec na to má náturu a výdrž a pak je taky pravda, že nejvýnosnější štace si rozebraly žebrácké gangy, často cizího původu. Ti bezdomovci, které jsem poznal já, už jen minimálně opouštěli místo, kde se zabydleli, a do centra vůbec nejezdili. Jednak by to nezvládli a zadruhé ani neměli důvod. Je fakt, že být bezdomovcem je vlastně velmi lokální existence, ti lidé se skoro vůbec nepohybují a zůstávají roky na jednom místě. Já jsem zažil lidi, kteří přišli před deseti lety do Prahy a pak se z ní celých deset let nehnuli. Představa, že to jsou nějací tuláci, kteří romanticky putují krajem, je úplně nesmyslná. Být bezdomovcem znamená být připoután na jedno místo, které neopouštějí, dokud nemusejí, tedy pokud třeba nevznikne nějaký konflikt, často mezi nimi. Většinou ale vůbec nestojí o to, aby někam putovali, vždyť jim dělá problém zajet si vyřídit i ty nejnutnější záležitosti, ze kterých by přitom měli prospěch, tedy vyřídit si dávky, na které by měli nárok (podle autorů knihy Bezdomovectví ve středním věku nepobírá žádné dávky čtyřicet procent bezdomovců, důvodem je ve většině případů laxnost a neochota pro to něco podniknout).

Nejobvyklejší způsob obživy je ovšem vybírání odpadků a hlavně sběr, tedy recyklace vyhozených předmětů. Klasický je sběr papíru, který vybírají z modrých kontejnerů. Je to vlastně zhodnocení recyklace: lidé odnášejí papír v domnění, že jej vyvezou popeláři k recyklaci, ale předtím ho seberou bezdomovci, kteří s ním zajdou do sběrny: na výstavě je papírem naplněná známá modrá ikeácká taška, která je pro to ideální, dá se do ní strčit všechno, papír do sběru, ale často i veškerý majetek. Jestli nějakou trasu bezdomovci dobře znají, tak je to cesta ke kontejnerům a ke sběrným místům. Oni už vědí, kdy má smysl ke kontejneru jít, kdy je plný a kdy je vyvezený, pak zajdou do sběrny, což je takové místo setkávání. Ne každý policajt pro to má pochopení, jsou takoví, kteří kvůli tomu bezdomovcům dělají problémy, že to jako není jejich papír. To je asi pravda, ale možná by bylo logičtější, aby se ten papír rovnou připravil pro lidi, kteří to pak do sběren odnesou. Lidem, kteří poctivě recyklují, to může být jedno, ještě spíš je může těšit, že z toho bude někdo potřebný něco mít…

Do roku 2014 chodili do sběren bezdomovci s kovovým odpadem, jenomže toho roku byl přijat zákon, že kov se vykupuje jen na občanský průkaz a peníze se posílají na účet. Tedy, měly by se… Obvykle tam bezdomovci přijdou s několika kilogramy kovového odpadu a sběrny to vezmou a vyplatí jim peníze na ruku: často je ovšem natáhnou. To je případ lidí z Dýmové hory, kteří pálí kabely, z nichž získávají měď. Vykupují se dva druhy mědi: čistá a pálená, ta první za stovku za kilo, druhá o deset korun méně. Jenže ta čistá, tedy bez pálení, se získává hůř, to se musí kabel pracně sloupat, což vůbec není jednoduché, člověk se snadno pořeže, a ne každý to zvládne. Tak se tedy pálí na otevřeném ohništi: popel pod ohništi dosahuje až půlmetrové hloubky, to už se dá mluvit o archeologické lokalitě. Z těch opálených šlahounů se potom sklepe zuhelnatělý plast, dráty se narovnají a udělá se z nich smotek, se kterým se jde do sběrny. Když jsem ten smotek viděl poprvé, řekl jsem si, že tohle musí být někde uschováno, že to je vlastně umění svého druhu, art brut v nejčistší podobě! Vypadá to jako nějaký ztuhlý organismus, nějaká larva, zámotek, pozůstatek nějaké neznámé kultury. Nevylučuji, že někomu to může připomínat ještě něco jiného. Tehdy vznikl vlastně nápad začít to dokumentovat. Tak jsem s tím začal… a několik let v tom pokračoval. Dýmová hora mezitím zanikla a ti lidé se přemístili dál. Způsob existence zůstal.

Co dělat?

A já bych dodal: Bezdomovecký život je přežívání ze dne na den. To je jeho základní určení a tomu je podřízeno všechno. Málokdo tam myslí s nějakou perspektivou, a pokud měli nějaké plány, jak se z toho dostat, tak ty s přibývající dobou, co jsou venku, slábnou. Je to vlastně svět lidí, kterým nějak nedochází odpovědnost k sobě samým; a přiznám se, že tím jsou mi blízcí a mám pro ně pochopení, kdo ví, jak člověk skončí... Lidé na dně dna buď opravdu nejsou psychicky nebo intelektově schopni „žít normálně“, nebo je to nikdo nenaučil, nebo to časem ztratili, obvykle tedy svou vlastní vinou: se závislostí na alkoholu se normální život vést moc dlouho nedá. Obvykle pak nejsou už schopni zvládat běžné životní situace, tedy v prvé řadě chodit pravidelně do práce, nesnášejí disciplínu a autoritu, takže se hned s každým pohádají a šéfa pošlou někam. To pak si těžko nějaké místo udrží. Jsou opravdu jako malé děti, nebo pubertální děti, aby to bylo přesnější. Ty ohně k tomu nějak patří, i když oni je opravdu nepálí z romantických důvodů.

Výstava Dýmová hora je o konkrétních lidech a konkrétních místech, o paměti toho místa. Není to žádná agitace, žádný aktivistický projekt, jehož účelem je obžalovat necitlivou kapitalistickou společnost, která ty lidi vehnala do takové situace. Tak jednoduché to není. V každé společnosti je určitě nějaký podíl lidí, kteří prostě chtějí žít jinak nebo jako normální lidé žít neumějí, kteří jsou nezaměstnatelní. Řešením není represe, i když zcela by se společnost práva na ni vzdát neměla. Není jí ani nějaký společenský masochismus, pěstování pocitů viny a bezbřehá charita, která hypotetické snahy o vyhrabání se zbavuje smyslu a motivace. Jde asi spíš o to, aby počty lidí, kteří takto žijí, nerostly, čemuž lze zabránit jen rozumnou sociální politikou, zvýšením minimální mzdy, aby se lidem vyplatilo pracovat, vytvářením pracovních míst pro lidi s nějakým omezením, reformou exekučního systému. Snad snížit bariéry pro získání nějakého prostého bydlení, přičemž nepředstírat, že na něj je nárok automaticky. Prostě pokusit se poměry kultivovat, zmírnit, zlidštit, ale nesnažit se řešit nemožné. Nesnažit se změnit lidskou povahu, v níž je i ten sklon k sebedestrukci, do níž doutnají ohně na Dýmových horách. Spíš ji pochopit ve všech možnostech, i těch, před kterými se odvrací zrak.

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
Komentátor

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.