Vyplatilo se hasit hned a rychle. Kdo otálel, končil v tvrdých lockdownech

Těsně před prvním výročím první zprávy o výskytu čínského koronaviru (Čína ho poprvé přiznala na Silvestra 2019) přichází první velká mezinárodní studie srovnávající, jak efektivně proti jeho šíření dokázaly jednotlivé země zasahovat a jak moc při těch zásazích poškodily společnost a ekonomiku. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) srovnala ve velké analýze Walking the tightrope: avoding a lockdown while containing the virus (Chůze po provaze: jak se vyhnout lockdownu a udržet virus pod kontrolou) restrikce a omezení, jež od února do listopadu loňského roku provedlo téměř 150 zemí světa. Zkoumá, které z nich byly schopné co nejefektivněji zabránit šíření viru a zároveň nejméně poškozovaly ekonomiky. Vyhodnocují, které zásahy byly efektivní ve chvíli, kdy se epidemie v konkrétní zemi teprve rozjížděla, a ke kterým už bylo potřeba sáhnout, když se virus šířil společností bez kontroly.

„Jednoznačně se ukazuje, že se vyplatilo hasit hned a rychle. Ten, kdo dokázal zasáhnout a rychle mobilizovat síly a schopnosti hned při prvních výskytech nákazy, měl nejméně nakažených, nejméně obětí a nejméně poškozenou ekonomiku a společnost. Kdo otálel a nechal si infekci rozjet, končil v tvrdých lockdownech, těžce zasahujících ekonomiku,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo David Turner, hlavní makroekonomický stratég OECD a autor uvedené studie. Ve chvíli, kdy Česká republika zažívá už třetí tvrdý lockdown se zavřenými školami, obchody a restauracemi, se jasně ukazuje, že v mezinárodním srovnání patříme k těm poraženým. Kvůli neschopnosti a otálení vlády Andreje Babiše opakovaně končíme v ničivých lockdownech. Turnerova studie dokládá, že nikdy neexistovalo žádné dilema mezi ochranou zdraví a zásahem ekonomiky a společnosti. Naopak: ti, kdo mají nejméně nakažených a obětí, mají i nejméně poškozenou společnost a ekonomiku.

Jaká cesta byla nejlepší prevencí ničivých lockdownů?

Jednoznačně platí, že čím dřív hasíte, tím máte větší šanci vyhnout se lockdownu. Ten je posledním řešením, když všechno ostatní selže. A už jasně ukazuje, že ta konkrétní země nebyla schopná dostat infekci pod kontrolu. Data z těch 150 států, která jsme zkoumali, jasně ukazují, že nejlepší tady byla jako nakonec u všech nemocí prevence. Do ní patří všechny reakce vlád, které neomezují sociální mobilitu lidí. Předchází tomu, aby vůbec musela přijít nějaká restrikce. Jako jednoznačně nejefektivnější ochrana před lockdownem a poškozením společnosti a ekonomiky vychází důsledné testování, trasování a izolování nakažených na začátku. Ve chvíli, kdy není nákaza ještě rozšířená. Od určitého rozšíření epidemie to ale přestává fungovat. Když už nejste schopni vystopovat, kde se lidé nakazili, trasování ztrácí smysl. Když trasování selhalo, nastupoval lockdown různé tvrdosti. Ten byl vnímán jako snaha omezit mobilitu lidí, dostat virus pod kontrolu. A tím, že se infekce zase dostane na nižší úroveň, to využít jako příležitosti k restartu trasování kontaktů.

Podařil se ten restart v některých zemích?

Nový Zéland nebo Austrálie měly velmi krátké a rychlé lockdowny, po nichž dokázaly testovat a trasovat dostatečně intenzivně na to, aby už udržely virus pod kontrolou. V Evropě moc nejsou úspěšné příklady zemí, kde by se epidemie nekontrolovaně rozjela, šly do lockdownu, dokázaly ji tím zmírnit a pak restartovaly trasování. Jsou tady případy zemí, které víceméně bez lockdownu zvládaly masové testování a trasování a díky tomu udržely epidemii pod kontrolou. Právě testování a důsledné trasování kontaktů nejefektivněji snižuje šíření nákazy.

Celý rozhovor si přečtěte už nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO na stáncích. Objednat si ho můžete zde.