2 Týdeník Echo - kauza

Ministerstvo pro foxteriéry. Introverti, extroverti a jiní v čele resortu kultury

Týdenk Echo

Témata: ,

Ministerstvo kultury sídlí v Nostickém paláci, v jedné z těch krásných malostranských budov, které si po Bílé hoře postavila cizácká šlechta, jež pro nás, i když jsme o to jakoby nestáli, vytvořila barokní atmosféru Prahy. Po roce 1918 aristokrati nejprve většinou zchudli, takže mnohé paláce buď prodali, většinou státu, nebo je pronajímali třeba jako ambasády. Po válce jim ty zbylé sebral stát všechny, čímž se uvolnilo místo pro nějaký úřad. A protože Nostický palác byl velký palác, nastěhovalo se tam ministerstvo.

Dlouho se nejmenovalo kultury, nýbrž školství a informací, chvíli také národní osvěty, protože nejen lidově demokratické státy tehdy věřily, že národ je nutné řádně informovat a osvětlit. Slovo kultura se tam objevilo až v roce 1968, kdy se tvořila federace a v rámci buněčného dělení úřadů – a navíc v době, která kulturnosti velmi přála, neboť se myslelo, že jsme nejkulturnějším národem na světě – se vymyslelo, že pro kulturu by měla každá republika mít vlastní ministerstvo, a tedy i vlastního ministra – a úřad. Což mimochodem mělo svůj efekt především na Slovensku, kde byl po celou dobu normalizace ministrem kultury Miroslav Válek, sice komunista, ale zároveň dobrý básník a docela rozumný člověk, takže čistky tam nebyly tak zlé a nad nejedním hříšníkem z roku 1968 se zamhouřilo oko.

Češi tam měli klasické normalizační kádry, nejdřív pár let jistého Miloslava Brůžka a pak skoro až do konce komunismu Milana Klusáka, zetě prezidenta Svobody. Klusák byl asi jediný komunistický ministr, který byl na veřejnosti otevřeně vypískán, když se v červenci 1985 pošetile snažil promluvit před poutníky na Velehradě, kteří tím dali najevo, že by raději viděli papeže, který ovšem do tehdejšího Československa přijet nesměl. A věřící z toho vinili Klusáka, který za to pravděpodobně až tak moc nemohl – ne že by pro to něco udělal.

Kultické dědictví

Zde je nutné vysvětlit, proč jel tehdy na Velehrad Klusák, a ne třeba ministr vnitra, který by tam vzhledem ke vztahu tehdejšího režimu k církvím byl adekvátnější. Klusákova účast na Velehradě totiž souvisela s tím, že snad vinou etymologické příbuznosti slov kult, cultus, tedy uctívání, a kultura, čímž se u nás většinou rozumí něco jako umění, mělo tohle ministerstvo přiklepnuto starost či lépe řečeno dozor nad náboženstvím a církvemi. V totalitním státě bylo koneckonců jedno, kdo co řídil, když všechno řídila strana. V demokracii s tím začaly být starosti.

První ministři po listopadu 1989 byli shodou okolností oba Milanové, oba divadelníci. Milan Lukeš byl teatrolog a překladatel, Milan Uhde byl a je dramatik a spisovatel. Byli to muži přechodného období, Lukeš, kterého do vlády „národního porozumění“ delegovala ještě KSČ, ze které ovšem rychle vystoupil, Uhde do úřadu nastupoval za Občanské fórum, opouštěl ho v červnu 1992 jako člen ODS. Vše se teprve rozbíhalo a málokdo, včetně ministrů, vlastně věděl, co konkrétně dělat. Věřilo se však, že kulturu máme jaksi v genech a že s tím nebude větší problém. Oba určitě měli nejlepší úmysly, už za Uhdeho se však objevila první zklamání, že ministr toho nedělá pro kulturu a lidi s ní spojené dost. A už tehdy se začíná formovat něco jako „kulturní fronta“, nátlaková skupina lidí, kteří to myslí s kulturou dobře, protože oni sami jsou tou kulturou. Specifičnost ministra kultury bude mimo jiné v tom, že tato skupina jej bude považovat za exponenta sebe samé, obhájce svých zájmů, v čemž bude pravidelně zklamávána. Na tom se třicet let téměř skoro nic nezměnilo. Nikde jinde není tato funkce spojována s takovými očekáváními citlivých lidí, kteří navíc umějí svou citlivost dát najevo. Jsou slyšet, mají známé tváře a jména, znají se s lidmi v médiích, kteří jim to rádi umožní. Jejich vliv se projevuje stálou ostražitostí a připraveností mobilizovat se prostřednictvím tzv. kauz, které většinou vypuknou při pokusu ministra uplatňovat tzv. personální politiku, tedy někoho třeba odvolat. Poměry jsou přitom nastaveny tak, že ministr má na jedné straně neomezenou možnost tak činit, avšak v okamžiku, kdy tak učiní, zvedne se odpor, který bývá často likvidační. S touto kulturní guerillou musí každý ministr kultury počítat jako s konstantou. Lze s ní být v konfliktu, nebo v jakémsi přátelském vztahu, nelze ji však ignorovat. Kdo to udělal, jako nešťastný exministr Staněk, špatně skončil. Nutno říci, že zaslouženě a vlastní vinou.

Ministerstvu tedy zůstaly církve i po roce 1989. Nutno však říci, že již za Rakouska existovalo ministerstvo „kultu a vyučování“, kde byl ovšem státní vztah ke „kultu“ poněkud jiný než za komunismu. Nechtěné církevní dědictví pak celá dlouhá popřevratová léta ovlivňovalo a zabíralo agendu ministerstva, které se jakoby mělo zabývat něčím jiným, tedy nejspíš podporou kultury a ochranou památek. Místo toho se nekonečné roky vlekla jednání o církevní restituce, což zabíralo síly, které by možná mohly být napřeny někam jinam. Restitucemi se mělo jednak odčinit evidentní příkoří, které církve, zvláště ta největší, utrpěly po roce 1948, a zadruhé se tím definitivně uskutečnit odluka církve od státu. V bezmála ateistické, a především katolické církvi nijak nakloněné společnosti to znamenalo vzhledem k množství nakradeného a většinou zničeného majetku značný problém.

Hlavním efektem tohoto církevního břemene bylo, že se na začátku 90. let vytvořil typ ministra lidoveckého druhu, u kterého se možná tiše předpokládalo, že v dětství ministroval v kostele, takže má dobrou průpravu dělat ministra i v dospělosti. KDU-ČSL, která tyto ministry dodávala, byla stranou s velkým koaličním potenciálem, ale zároveň velmi neoblíbenou u tehdy ještě značně sebevědomé a arogantní Klausovy ODS, s níž byla v koalici. Takže podceňovaná, ba někdy i opovrhovaná kultura („třešnička na dortu“) byla pro tuto stranu jako dělaná, zároveň s tím byl možná spojen tajný, nebo aspoň podvědomý, plán, jak stranu znemožnit u zbytku obyvatelstva.

Vzpomeneme-li si, což dá docela námahu, na lidovecké ministry, šlo povětšinou o inteligentní muže, povahově slušné, mírné a přemýšlivé, ale též jaksi plaché, zakřiknuté, v každém případě až nevýrazné introverty, většinou pocházející z vesnických regionů, nejčastěji z jižních Čech: Jaromír Talíř byl z Českých Budějovic, Václav Jehlička z Telče, Daniel Herman opět z Budějovic. První lidovecký ministr, filozofující psycholog Jindřich Kabát, byl sice z Prahy, ale i tak vypadal dosti jihočesky. Důležité bylo, že „lidoveckost“ ministrů kultury souvisela s přesvědčením, že jde o resort vhodný právě pro ně: vedle kultury měli lidovci propachtovaná ministerstva zemědělství čili agrikultury, což spolu opět jaksi v hlubším smyslu slova souvisí, neboť obojí je spojeno s pěstováním čili pěstěním, latinsky colere.

Výjimku mezi víceméně snadno zapomenutelnými a zaměnitelnými (což neznamená, že si to všichni opravdu zaslouží) lidoveckými pány ministry představoval Pavel Tigrid, kterého ovšem též navrhla KDU-ČSL, od níž to byl mistrovský marketingový tah a zároveň řešení personální nouze: Tigrid byl ostatně po roce 1945 lidovec a konvertovaný katolík, i když liberálního a západního druhu. Hlavně to byl ale, jak říkají Angličané, rozkošný člověk, který by se klidně hodil na prezidenta, ale to místo bylo tehdy obsazené přítelem Havlem, tak vzal aspoň tohle. Ne že by se po něčem takovém moc dral, ale jistá ješitnost mu také nebyla cizí, takže představa, že si na stará kolena „zavládne“, se mu docela líbila. Pamětníci oné bájné doby si na něj pamatují jako na rozšafného muže, který měl za sebou velkou minulost, vypadal reprezentativně a uměl promluvit rozumně o čemkoli, aniž by toho musel mnoho říci. V čele ministerstva stál v období (leden 1994 – červenec 1996), které bychom mohli nazvat klasickými lety zlatého českého liberalismu, jenž myšlenkově vycházel z představy, že všechno se nějak vyřeší samo, tedy trhem. Není divu, že se z této atmosféry zrodila idea, se kterou si Tigrid rád pohrával, že totiž ministerstvo je nejspíš pro kulturu zbytečné a ideální by bylo ho rozpustit. Tato idea, jež je sama o sobě možná rozumná, nebyla, možná ani samotným Tigridem, nikdy míněna vážně, v každém případě nikoli na ministerstvu, neboť to se nikdy samo, jako žádný úřad, nerozpustí. Pravděpodobnější by byl vznik ministerstva pro rozpuštění ministerstva, které by desítky let existovalo paralelně s rozpouštěným úřadem, jenž by se mezitím ukázal jako nepostradatelný. Po Tigridovi již nikdo s úvahou o rozpuštění nepřišel, také proto, že místo ve vládě se každé straně hodí, i kdyby to mělo být ministerstvo akvaristiky nebo zámořských provincií.

Tigrida tedy můžeme považovat za představitele přechodného či hybridního typu: nebyl to sice výkonný umělec, ale k umění měl blízko, a kdyby asi mohl, tak by umělcem byl. Zároveň byl reprezentantem strany, která bývá považována za stranu nejméně extravagantní a sama se pojímá jako „klidná síla“, produkující podobně klidné politiky.

A ministr zaštěkal

Lidovecký typ spirituálně založeného hloubavce byl však na sklonku tisíciletí (přesněji po volbách v roce 1998, kdy zvítězila sociální demokracie) vystřídán zcela opačně disponovaným lidským druhem. Byl jím extrovert se sklonem k estrádnímu druhu chování, histrion s otevřenou náručí a širokým srdcem, ve kterém byly vedle sebe natěsnány emoce, které co chvíli vybuchovaly. Řeč je samozřejmě o Pavlu Dostálovi, který v sobě spojoval socdemokratického plebejce s levicovým umělecky orientovaným bohémem, což se projevovalo permanentní potřebou citového projevu, který často nabýval podoby výlevu. Dostál byl svého času nejpopulárnějším českým politikem a jeho nemoc, které statečně a za mediální pozornosti čelil, mu na této oblibě, lze-li to tak říct, ještě přidala. Jeho pohřeb v Národním divadle měl téměř prezidentské parametry a s dojetím, možná ani ne předstíraným, se ho účastnili lidé, které toho jinak spojovalo velmi málo.

Výsledky Dostálova působení v úřadu, ostatně nejdelšího v historii (byl sedm let ministrem ve čtyřech vládách, 1998–2005), byly přitom značně rozporuplné a de facto vytvořily úzus kultury jako slabého resortu, na který se dosazují buď podobně extrovertní typy (Vítězslav Jandák nebo jeho antipod z ODS Martin Štěpánek), které pak vystřídá pestrá kolekce politiků spíš druhého řádu, přičemž kompetence v oboru rozhodně nebude tím hlavním, co by je k postu kvalifikovalo. Přesvědčení, do jisté míry oprávněné, že „kultura“ je lehký resort, vyjádřil už kdysi dávno, ještě koncem 90. let, Miloš Zeman, který opakovaně prohlašoval, že ho zvládne i cvičený foxteriér. Výroku byl přítomen Zemanův spojenec a pobratim Pavel Dostál, který prý na to zaštěkal. Zajímavé je, že svého času známý „bonmot“ nebyl Zemanovi připomenut, když v létě zpochybňoval kompetenci Michala Šmardy, jenž zajisté psem není. Zda se jím cítí nový ministr kultury Lubomír Zaorálek, není autorovi článku známo.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.