Peklo má jméno Karabach. Reportáž posledních českých válečných reportérek

„Mohou odjet jen ženy a děti, nikdo jiný, rychle, rychle nastupujte, musím se dnes otočit ještě několikrát,“ křičí řidič autobusu na nádraží ve Stěpanakertu. Ve městě je panika, v dáli to duní. Dopoledne sem dopadla další raketa. Před autobusem se vine dlouhá fronta žen ověšených dětmi a igelitkami. Všechny chtějí odsud pryč. Už čtyři dny je metropole Náhorního Karabachu ostřelována ázerbájdžánskými raketami, které dopadají do centra města. Doteď žili lidé ve sklepích, kryptách kostelů a krytech. Včera se ale všechno změnilo. Na město dopadly kazetové bomby, rakety Grad či Smerch a byl vyhlášen letecký poplach. Pochopili to už i ti nejotrlejší: před těmito zbraněmi hromadného ničení je nezachrání sebelepší sklep. A přežít musejí aspoň děti.

„Týden jsem žila s dětmi ve sklepě, báli jsme se, ty rány jsou strašné. Některé ženy už odjely, ale já jsem nechtěla, mám manžela na frontě, bojuje, nemáme ale žádné spojení. Chtěla jsem tu na něj čekat. Jenže dnes ráno nám řekli, že musíme pryč, protože budou útoky letadel. Nevím, kam půjdeme, v Jerevanu nikoho nemám,“ říká Goran v mikině Adidas. V ruce igelitku, víc jí nepovolí vzít. Na zavazadla není místo. Za ruku drží dcerku. V černých očích mají obě strach.

Každou chvíli to temně zaduní. Oči lidí nervózně tikají, děti svírají ruce svých matek. V restauraci u nádraží se rozdává prchajícím jídlo zdarma. V předtuše toho, že už stejně dlouho nebude fungovat. Tři malé děti sedí za stolem, společně s babičkou a matkou. Jen vyděšeně zírají. Když jejich matce položíme otázku, kam jdou a co budou dělat, jen mlčí a pak se rozpláče. Většina místních žen má na frontě manžely, syny nebo vnuky.

Každý muž se rodí jako voják

Situace se horší každým dnem. Stěpanakert je sice ostřelován, ale města a vesnice při hranici s Ázerbájdžánem jsou už téměř zničeny a vylidněny. Jsme zde jako jedni z prvních novinářů, a přesto už je problém se tam dostat. Je nemožné sehnat auto a muže, který by tam s námi jel. Podaří se nám to díky příteli, který má vazby na Českou republiku. Karen Ohanjanyan se znal i s Václavem Havlem. Několik jeho telefonátů a přijíždí Maher. Vysoký muž, z jehož každého gesta čiší klid a rozvaha. Bojoval už v předchozí válce, je na ni zvyklý. Chystá se také na frontu a ví, že ho tam bude brzy potřeba, i když už je to veterán. Tady se válka stala součástí života místních lidí už od roku 1989. Každý muž se zde rodí jako voják. Území Karabachu je sice obýváno hlavně Armény už dva tisíce let, ale právo na něj si nárokuje Ázerbájdžán, který jej spravoval během éry Sovětského svazu.

Celý text posledních českých válečných reportérek si můžete již nyní přečíst na EchoPrime nebo od čtvrtka na stáncích v tištěném Týdeníku Echo. Předplatné získáte zde.