Mráz přichází z Washingtonu

Píšu tento pondělní komentář vždy s předstihem, tentokrát již v pátek a tak, když budete číst tyto řádky – bude mít Amerika už možná prezidenta a situace bude zcela klidná. Ale nemyslím si.

Výsledek koneckonců známe. Prezidentem se stane pan Biden, hraje se jen o to, zda prezident Trump bude i uvězněn nebo mu bude umožněno nějak odejít do emeritury a udělat si prezidentskou knihovnu. Přeháním?

No nevím. V posledních pár desítkách let sledujeme (čím dál rychlejší) agresivní nástup nové levice celým západním světem. Ovládli univerzity, ovládli média, ovládli velké korporace.

U nás je to zatím (zaplaťpámbůh) v tisíckrát menší formě než v třeba v USA, kde konzervativní filozofové a publicisté skutečně na akademické půdě nevystoupí. Ne že by nenaplnili sál, ale akce je okamžitě terčem organizovaných skupin aktivistických studentů, které jí chtějí zakázat. No a vedení univerzit má názory blízké nové levici a taky vždy strach.

Dokáží zastrašovat, neustále se starají o Vaše životy, přestože Vy se o ty jejich nestaráte. Dokáží sosat z veřejných zdrojů neuvěřitelné sumy (i v ČR) – takže si jako občan platíte politické aktivity („neziskové“), které jsou třeba v naprostém rozporu s Vašimi názory.

Mají tedy i své nepřátelé. Mezi ty nejmocnější patřívala „Svoboda slova“ a „Svobodné volby“. Které je několikrát dokázali zbrzdit nebo zastavit. Neomarxisté ale nejsou hloupí (ani původní bolševičtí marxisté nebývali) a tak si tento problém začali uvědomovat a řešit. Ovládli státní (oni sami říkají v orwellovském newspeaku „veřejnoprávní“) média a velkou většinu těch velkých, ale problém byl, že se vždy objevila nějaká televize nebo noviny, které říkaly jiné názory a lidé to četli a sledovali s velkou vervou (v USA třeba Fox News). Tak začali vytvářet centra „pravdivosti“ a zákazy šířit „dezinformace“, vše v jediné snaze – zničit svobodu slova. Protože jako matematik Vám řeknu, že pravdivost lze dobře zkoumat v matematice a fyzice, kdežto třeba v hodnocení současné situace v USA velmi těžko – lidé mají diametrálně odlišné názory. Svoboda slova spočívá v tom, že obě (všechny) názorové strany se vyjadřují svobodně, jak chtějí a lidé si to přeberou podle svého (mohou nějaké typy zpráv ignorovat nebo pokud jsou zcela lživé a poškozující – mohou je žalovat). Řešení – některé typy názorů rovnou zakázat – je totalitní. Neomarxisti se tím ale netají – „free speech“ je pro ně fašistické a rasistické heslo. Správně je „fair speech“ (hovořit správně a pokrokově) – jehož opakem je „hate speech“.

V USA vidíme, jak jsou velkými sociálními sítěmi blokovány zprávy úřadujícího prezidenta. Drtivá většina celostátních televizí přerušila prezidentův projev, protože s ním nesouhlasila.

My starší známe z komunismu: „V USA vykořisťují černochy a jejich prezident je válečný štváč a nebezpečný šílenec“ (moc nepokročili za těch 40 let od mého mládí jak vidno), ale projev prezidenta Reagana v Berlíně jste si nemohli přečíst, abyste se seznámili s jeho názory a porovnali si je s projevem soudruha Jakeše. No teď se také můžeme dočíst, že Putin jánevímco, ale za posledních dvacet let jsem tady také neviděl, že by někdo přetiskl jeho projev, aby si lidé mohli udělat názor a porovnat ho s paní Merkelovou a Macronem třeba. Už jen tahle (pravdivá) paralela mi vynese tuny urážek o podpoře Ruska, přestože o tom ta paralela vůbec není. Ale atmosféra „s takovými názory buď zticha“ – je velmi silná. Komunisté tomu říkali „Kritika ano, ale konstruktivní (!!), jinak je to pobuřování.“

Svobodné volby se začaly řešit také. Rušením voleb. V Evropě fiasko referend o Evropské ústavě, tak přinesli to samé pod názvem Lisabonská smlouva a už o tom lidé nehlasovali, jen se to ratifikovalo. Tedy Irové hlasovali – zamítli, tak si museli hlasování zopakovat.

Import nových voličů: Není žádným tajemstvím, že konzervativní síly dostávají od milionů migrantů a vůbec těchhle „nových“ voličů – naprosté minimum hlasů. Výrazně to mění volební výsledky ve Švédsku, Německu, Francii, Belgii, teď v Arizoně i jinde.
Zničit vazbu místa a voličů. Vidíme teď u korespondenční volby v USA, ale volby do Evropského parlamentu je to samé. Tady u nás nějak volíme – moc tedy ne – lidi EU nemají rádi, tak se dostane od nás tenhle či onen (bude jich tam 20 z 700), no a pak to skoro týden trvá a „oznámí“ nám, že nejsilnější frakce jsou zelení nebo eurofederálové nebo nějaká ta levice s podivnými zkratkami názvů – které tady nikdo nevolil, ani neví v jaké frakci jsou naši čeští europoslanci a je to taky úplně jedno – vládne stejně Merkelová s Macronem a úředníci. Celé to má jen jediný cíl, lidi od voleb znechutit a vůbec snížit vliv svobodných voleb.

Korespondenční volby úspěšně ničí klasickou demokracii. Volby jsou totiž vážná věc. To není úřední vyřizování něčeho (kde elektronický nebo korespondenční způsob může šetřit spoustu času), to je ryze osobní a tajné projevení vůle. Například sňatek je rovněž důležitá a vážná věc, a proto tam jde člověk osobně, navlíká se do fraku a musí přivést dokonce dva svědky. Zavedení možnosti sňatku přes aplikaci „Vdávám se.cz“ (že to jako usnadní svatby lidem na cestách a lidem, co se jim nechce na úřad, a že lidí se žení vůbec málo, což by se mělo zvýšit a že…) bych považoval za naprostou devalvaci institutu manželství. Podobně korespondenční hlasování, hlasování přes internet, hlasování přes videoaplikaci v počítačové hře (aby hlasovali víc mladší), hlasování esemeskou a podobně – je devalvace demokracie.

Volit znamená zvednout se a jít na veřejné místo hlasovat. Již 2500 let. Třeba střepinový soud v Athénách za účasti nejméně 6000 svobodných občanů.

V Římě se občané řadili za jimi vybraného kandidáta...

V šestnáctém století dochází k pokroku a některé volby jsou tajné (individuální neveřejný akt jednotlivce). Tento princip pak přebírají americká nebo francouzská ústava. Jenže korespondenční hlasování nepřináší nějaký další pokrok, nýbrž útočí na princip voleb, jak je známe 2500 let. Ničí princip tajného odevzdání hlasu.

Uvedu historku. Otec mého spolužáka jel v roce 1990 (nebo 1992) do své rodné jihočeské obce, aby dohlédl na svou matku, jak hlasuje. Babička byla levicového a vesnického založení, aktuální politická atmosféra šla mimo ni a chtěla volit „tu zemědělskou stranu“ nebo komunisty. Volily se tehdy 3 lístky (Sněmovna lidu, Národů a Česká národní rada), parlament byl trojkomorový.
Složité páteční dohadování s babičkou vyústilo do jakéhosi kompromisu, že do Sněmovny lidu nějakou tu pravici (co preferoval syn), pak jeden lístek pro stranu zemědělců a jeden pro lidovce, protože ty jsou taky pro vesnici. Babička moc neviděla a byla to už hodně stará paní. Vyrazili na úřad a syn ještě vyhodil ten lístek „zemědělců“ a dal do kabelky nějakej lepší. Babička ale měla zbytky duševní svěžesti, a když se přivítala s komisí a belhala se za plentu – vznikla scéna „Pavlíku, kde je ten lístek těch zemědělců? Já chtěla volit zemědělce“.

Pan inženýr se to snažil zachránit stylem „no babička to nějak popletla; dyť to máš jedno – takhle to tam hoď“, ale čacký člen komise pana inženýra vyhodil, babička dostala kompletní tři sady lístků a po dlouhých minutách za plentou provedla demokratický úkon – dle své vůle a natruc synovi. Ten už se pak veřejného života rodné obce moc nezúčastňoval. :-)

Jak by dopadla tato scénka při korespondenčním hlasování? Kdo by ohlídal ústavní právo babičky na svobodnou a tajnou volbu? A kde se teď třeba ve Wisconsinu našlo (uprostřed americké noci) asi sto tisíc hlasů naráz, které byly všechny pro Bidena – koukal jsem na to naživo na internetu – Trump po sečtení skoro 90% hlasů vedl o asi 200 tisíc (při normálních volbách je rozhodnuto) a najednou zmáčknu F5 a už nevede skoro o nic – nepřibyl mu ani hlas. Kolik z těch stovek tisíc otáčejících hlasů bylo normálních a svobodných a kolik od takových babiček, které chtěly volit jinak nebo by ani nevolili?

Nebo si vezměte klasickou akci při každých volbách, že někdo jako snad dává někde Romům stovku za hlasování. To není pěkné, že? Ale co je s tím starostí: vyndávání ostatních lístků; kontrola, že tam opravdu šli; kontrola, že si někdo nejde pro stovku sedmkrát; co když bude komise hodně poctivá (jako ta jihočeská) a natvrdo bude dávat všem takovým „voličům“ všechny lístky a oni za plentou vyberou třeba ROI… A ještě z toho hrozí organizátorům oplejtačky, ostuda a možná kriminál. To se moc nevyplatí, že. Ale dávat stovku za vyplněný koresponďák před poštou – to je cajk. To půjde.

Volby svázané s místem a jednoduchost

Výsledky se moc neliší v jednotlivých okrscích, vždyť tam bydlí stejní lidé. Neboli tady na sídlišti na Karvinsku vyhrává levice, tadyhle v Budějovicích ve vilové čtvrti zase pravice. A kdyby najednou v pár okrscích dopadly ty volby úplně jinak – hodně divné. Ale je na to vidět, ty okrskové volby jsou zveřejněny, ty lístky se dokonce dají zpětně přepočítat.
Spousta lidí se kouká, jak dopadly volby u nich nebo v místech, ke kterým mají nějaký vztah.

Ve chvíli, kdy čtvrtina hlasů je odříznutá od místa, kde člověk bydlí a je jaksi „korespondenční“ – tato transparentnost vzhledem k místu chybí a podezření a nervozita roste. To demokracii ničí.

Ta normální jednoduchost – tak jsme to tady sečetli u nás ve vesnici 45 tenhle, 14 ten druhej a tradá – jedeme výsledky odevzdat. Český statistický úřad to jen zcela přehledně sumarizuje. Lid promluvil.

U korespondenčních voleb je ale zcela nový orgán – velká komise pro celou Georgii třeba. Pak už platí slova soudruha Stalina, že nejsou důležití voliči, ale ti, co sčítají hlasy. To už je velká akce. Lojza s Frantou těch 45:14 v pohodě sečtou a odevzdají (já zamlada v Praze jsem býval v komisi pro cca 500 obyvatel), když už se sčítají statisíce hlasů – korespondenčních – to už je něco jiného.

Čas

V demokratických zemích (a ČR mezi ně patří) jsou výsledky hned. Pár hodin. Vítězové jásají a děkují, poražení hledají nějaké důvody, proč „skoro vyhráli“. Ale všichni to berou. Lid promluvil. Naopak někde v Africe trvá sčítání hlasů týden, mezitím už si kandidáti vyhrožují a osočují se z podvodů, atmosféra je vybičovaná k nevím čemu, ale k demokracii ne. Teď v USA sčítali tři dny, než se výsledky zcela otočily a konce není vidět. Demokracie západního světa je v obrovském ohrožení.

(disclaimer: kousky druhé části článku o korespondenční volbě včetně vesnické historky – jsou použity z mého 4 roky starého komentáře o prezidentských volbách v Rakousku; názory mám stále stejné)