1 komentář

Ukrajinská cesta k impeachmentu

komentář

Jen ne impeachment. To si říkali zkušení lídři amerických demokratů poslední dva roky. Jejich radikálnější kongresmani a aktivisté ho chtěli, a moc, a když loni na podzim získali většinu ve Sněmovně reprezentantů, nechápali, proč ne. Ale staří pardálové věděli své: sněmovna Trumpa obžaluje, v tom by nebyl problém. Impeachment je proces výsostně politický, ústava předepisuje jako důvod „high crimes and misdemeanors“, činy, jež nejsou v žádném trestním zákoníku přesně definované. Ale o odsouzení rozhoduje Senát, v němž mají republikáni většinu. Richard Nixon se vyhnul impeachmentu a odstoupil až ve chvíli, kdy se začala drolit jeho podpora mezi republikány, která se po celý rok vyšetřování držela stále vysoko. Trump má podporu okolo 50 procent veřejnosti, což je dnes normální (Obama nemíval vždy víc), ale přes 90 procent republikánů. A to přesto, že ho znají, vědí, jak se chová. Poslední odhalení nejsou takové povahy, aby jejich názor změnila.

Co se stane? Demokratická sněmovna obžaluje, republikánský Senát odmítne odsoudit a země bude tam, kde byla. Dokonce na tom bude hůř – tvrdé republikánské jádro se utvrdí ve svém názoru, že demokraté se machinacemi snaží zvrátit výsledek voleb.

Proto je překvapivé, že se vůdkyně demokratické sněmovny Nancy Pelosiová odhodlala odbrzdit impeachment předtím, než prezident Trump zveřejnil přepis svého rozhovoru s ukrajinským prezidentem.

Trump z něj ovšem dobře nevychází. Nevychází z něj dobře ani ukrajinský prezident a nevycházejí z něj dobře USA – tím, že kvůli vnitropolitickým bojům zveřejňují důvěrné diplomatické informace.

Vraťme se na začátek. Minulý týden vyšlo najevo, že Trumpova administrativa zablokovala zprávu whistleblowera z prostředí tajných služeb o tom, že Trump se měl dopustit čehosi neslýchaného v rozhovoru s nejmenovaným cizím státníkem – něco mu slíbit, něco po něm chtít, něco v tom smyslu. Další vývoj ukázal, že samotné zablokování cesty whistleblowerovi by skandálem spíš nemuselo být.

Zaprvé whistleblower sám zřejmě neznal onu „závadovou“ komunikaci prezidenta z první ruky, ale dozvěděl se o ní odjinud, mimo svou práci. Byl to drb. Což byl důvod, proč administrativa dospěla k závěru, že jeho stížnost nepostoupí Kongresu.

A tady stojí administrativa na docela pevné půdě. Americká doktrína výkonné moci je taková, že prezident jako její hlava má velkou volnost. Zejména v zahraniční politice. Vést třeba i hloupou a amorální zahraniční politiku je jeho ústavní právo.

Zákon naopak značně omezuje prostor onomu whistleblowerovi, zejména jestliže pochází z prostředí zpravodajských služeb. Jejich úkoly směřují výhradně k cizině a cizím státním příslušníkům. Telefonátům amerického prezidenta se zahraničními státníky běžně naslouchá celý štáb lidí včetně členů rozvědky. Ale ti se mají soustředit jen na to, co říká ten cizí státník, a když mluví prezident, mají, lidově řečeno, šoupat nohama – byť by se jim to, co prezident říká, stokrát nelíbilo. Rozvědka prostě prezidenta nešpehuje. Pokud ano, tak má skandál ona, a ne Trump.

Pak ale obvinění dostalo přesnější obrysy a Trumpem zveřejněný záznam jeho červencového rozhovoru s ukrajinským prezidentem je potvrdil.

Syn lídra demokratických primárek a bývalého viceprezidenta Joea Bidena Hunter Biden působil ve statutárních orgánech ukrajinské plynařské společnosti Burisma. Její hlavní postavou byl oligarcha Mykola Zločevskij, který byl, řekněme, typický ukrajinský oligarcha. Takže například byl v předchozí administrativě prezidenta Janukovyče ministrem přírodních zdrojů a jeho firma tehdy získala cenné koncese k těžbě. Což by bylo i na Ukrajině trochu skandální, kdyby o tom lidé věděli, ale lidé o tom nevěděli, protože firma byla vlastněna skrz spleť offshorových schránek na Kypru.

Na jaře 2014, krátce po Majdanu, britská Serious Fraud Office zablokovala 23 milionů dolarů, které chtěl ukrajinský klient převést z londýnské banky na Kypr. Účty byly kontrolované Zločevským a britská vláda chtěla ukázat, že to myslí vážně s bojem proti praní špinavých peněz i s pomocí Ukrajině, a tak dala akci značnou publicitu.

Jenže londýnští právníci ukrajinského klienta to zmrazení účtů soudně napadli a britská vláda potřebovala podrobnější důkazy. Důkazy z Ukrajiny nepřicházely a nepřicházely. V reportáži Olivera Bullougha v Guardianu dva tehdy nově instalovaní žalobci z úřadu ukrajinského generálního prokurátora líčili, jak se jim nedařilo přimět staré struktury úřadu k akci navzdory své veškeré snaze i diplomatickým intervencím z ciziny. Vrchol pak byl, když jeden z žalobců zjistil, že kdosi jiný z jeho úřadu naopak napsal dobrozdání pro Zločevského londýnské právníky. Serious Fraud Office soud prohrála a peníze musela Zločevskému vrátit.

I na základě takových zkušeností se západní věřitelé shodli, že generální prokurátor Viktor Šokin musí pryč. A Joe Biden o tom i v jednom rozhovoru mluvil. Ukrajina žila z milosti Mezinárodního měnového fondu a západních zemí. Takové země de facto ztrácejí suverenitu a musejí poslouchat.

Biden se tedy zasadil o sesazení prokurátora, který firmu, v níž působil jeho syn Hunter, vyšetřovat nechtěl. Šokin, jejž Trump označuje za „velmi dobrého prokurátora“, ji naopak chránil.

Jisté je, že Hunter Biden je pro kampaň svého otce jen a jen zátěží. Svou kariéru začal tím, že nastoupil jako vysoký manažer do největší banky státu Delaware, který jeho otec zastupoval v Senátu. A na jejíž regulaci měl vliv coby důležitý člen senátního bankovního výboru. Hunter pak pracoval jako lobbista a rozjížděl byznys. Nejen s Ukrajinci, ale taky s naším čínským starým známým panem Jiem. I on, stejně jako Miloš Zeman s Jaroslavem Tvrdíkem, loni zjistil, že pan Jie se ztratil a z investice CEFC do rafinerie v Louisianě nic nebude. Najdou se lidé, kteří tvrdí, že Hunter své jméno při navazování podnikatelských kontaktů ve světě využíval. Joe Biden to velmi rozhořčeně popírá a tvrdí, že o synových podnikatelských záměrech nic nevěděl.

Hunter Biden měl ve firmě Burisma oficiálně zavádět „západní standardy corporate governance“ a nebyl na to sám. Pomáhat mu měl bývalý polský prezident Aleksander Kwaśniewski. Jejich úloha byla spíš jiná – dávat západní glanc domorodé korupci. Kwaśniewski nepomáhal jen jedné firmě, ale celému Janukovyčovu režimu. Vystupoval v jeho prospěch na západních fórech a v jednáních se západními politiky. Za to ho platil a celou akci, na níž se dále podíleli mj. bývalý rakouský kancléř Gusenbauer a bývalý předseda Evropské komise Prodi, organizoval Paul Manafort. Pozdější manažer prezidentské kampaně Donalda Trumpa a dnes federální vězeň.

Bylo by docela komické, kdyby se ukázalo, že se s Hunterem Bidenem znali. Manafort, který podle Trumpa nikdy nic špatného neudělal, Biden jr., jenž podle Trumpa na Ukrajině přispíval ke korupci, a Kwaśniewski jsou všichni z téhož těsta.

Bílý dům nakonec ve středu zveřejnil přepis červencového telefonátu s novým ukrajinským prezidentem Zelenským (přesněji řečeno nejde o přepis, ale o tzv. memcon, rekonstrukci z poznámek zapisovatelů, ale zdá se být velmi podrobný a zachycuje Trumpův nezaměnitelný styl). Zelenskij si zjevně myslel, že ví, jak na Trumpa. To on začne mluvit o tom, jakou pro něj bylo Trumpovo volební vítězství inspirací. To on se zmíní, že ve Washingtonu spal v Trumpově hotelu. To on začne nakládat na Merkelovou a Macrona, kteří prý jen mluví, ale USA pomáhají Ukrajině mnohem víc.

A to on – ne Trump – sám od sebe zmíní Rudiho Giulianiho. Giuliani je Trumpův osobní právník, který se už delší dobu pokoušel něco na Huntera Bidena vyhrabat, chtěl i kvůli tomu jet na Ukrajinu, ale pak cestu zrušil. Trumpovi to pochopitelně všechno lahodí a doporučí pak Zelenskému, aby pracoval jak s Giulianim, tak s ministrem spravedlnosti USA Bobem Barrem.

Právě kolem této Trumpem dirigované spolupráce soukromého právníka s vládním činitelem na kriminalizaci Bidena jr. se jistě bude točit vyšetřování ve sněmovně (Barr už popřel, že by o věci cokoli věděl). Jak už jeden kolega poznamenal na sociálních sítích, lze to přirovnat k situaci, kdy Andrej Babiš „volá prezidentovi afrického státu – kterému Česko týden předtím zastavilo rozvojovou pomoc –, aby se podíval na nějaké divné obchodní aktivity Kalouskova příbuzného“.

Údajné pozdržení pomoci Ukrajině – které měl organizovat ředitel Úřadu rozpočtu a zároveň personální šéf Bílého domu Mick Mulvaney a jež úředníci ministerstva zahraničí a ministerstva financí nechápali – bude jistě dalším bodem, který bude demokraty ve sněmovně zajímat.

Pokud bude Trump jednou svého zájmu o Bidena jr. litovat, může nejvíc poděkovat Giulianimu. Ten už dlouho doplňoval práci pro prezidenta s pronajímáním svého (a zprostředkovaně Trumpova) jména komukoliv, kdo zaplatí – tak například vystupoval na podporu bývalého předsedy rumunské sociální demokracie a tamní dolní komory parlamentu Livia Dragney, za což ho jacísi Rumuni platili prostřednictvím lobbistické firmy bývalého šéfa FBI Louise Freeha. Dragnea přesto nakonec skončil ve vězení a na americkém sankčním seznamu.

Giuliani nyní tvrdí, že jeho soukromá iniciativa na Ukrajině měla plnou podporu State Departmentu. I o to se jistě budou zajímat kongresoví demokraté.

Je otázka, jak se jim to podaří právnicky pospojovat. Ale podívaná na prezidenta usilujícího o kriminalizaci jiného Američana v cizině je každopádně neobvyklá. Trump může mít pocit, že to začali demokraté a média (což je pro něj jedno a totéž), když se snažili vykonstruovat ruské spiknutí z jeho kontaktů v cizině. Ale zatím není známo, že by k tomu využívali státního aparátu.

Člověk zvnějšku si nad tím může říct, ať se tam třeba mezi sebou sežerou. Ale neměli by kvůli tomu do svých soubojů zatahovat jiné země a dopouštět se takových nezodpovědností, jako je zveřejňování důvěrných rozhovorů na nejvyšší úrovni. Když v roce 2014 americká náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová v telefonickém rozhovoru s kolegou o Ukrajině pronesla slova „fuck the EU“, zveřejnila je třetí strana, nejspíš Rusové. Když se dnes snažil ukrajinský prezident zavděčit Trumpovi tím, že mu říkal, že je lepší než Merkelová, nemusel to zveřejňovat nikdo třetí; udělal to Trump sám. Kdo potřebuje cizí rozvědky?

A pak tu vystupuje do popředí prohnilost celé třídy bývalých politiků, jejich příbuzných, konzultantů, lobbistů, investorů atd. – všech těch šiřitelů západních norem a dovedností v rozvojovém světě. Ta prohnilost je taková, že je nemožné věřit, že by v nich ve všech propukla až po odchodu z funkcí. Takhle se mění dr. Jekyll v pana Hydea, ale ne normální živí lidé. Ti jen prostě pomocí svých kontaktů a hantýrky realizují odložené příjmy. „Západní standardy corporate governance“ se v jejich ústech proměňují v korupci a zase naopak – podle potřeby.

Další články autora Martina Weisse najdete zde

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.