Co týden dal, aneb symboly

Symbol je obvykle nějaké znamení, které odkazuje na určitý skrytý význam či souvislosti těžko popsatelné slovy. Symboly velkou měrou působí i v politice. Ne vždy však člověka naplní radostí.

Marxem to vždy začíná

Začátkem května byla v německém Trevíru odhalena socha jednoho místního rodáka, Karla Marxe. Na odhalení jeho sochy se přijel podívat i předseda Evropské komise Jean Claude-Juncker. Pan Juncker ve svém projevu při odhalování sochy v nadživotní velikosti mimo jiné řekl, že Marxe nelze vinit za pozdější zločiny komunismu.

Jenže v komunistickém manifestu totiž Marx uznává násilí jako legitimní nástroj revoluce proletariátu. Většina nekritických českých podporovatelů Evropské unie mlčí (čest výjimkám). Přiznat si nepříjemnou pravdu, totiž že představitel Evropské unie uštědřil facku obětem komunismu a zemím, které 40 let pod komunistickým terorem žily, není asi jednoduché. Nicméně symbolické je to dost. To nám ten Den Evropy poměrně zhořkl.

Komunistické paradoxy

Ze zahraničí zpět do našich luhů a hájů. Vznik vlády ANO, ČSSD a KSČM dostává první reálné obrysy a je to tedy podívaná. Nejhorší na tom všem je, že se komunisti po 30 letech vrací s nemalým vlivem na vládu a dokonce si už vybírají místa ve strategických státních podnicích jako je ČEZ, České dráhy apod. Odmysleme si všechny ostatní věci, které se nám na stávajícím politickém bitevním poli nelíbí. Ale tohle je prostě katastrofa,

Navíc, kdo si vzpomene na události roku 2013, musí se jistě hořce pousmát. Tehdejší začátek „velké protikorupční revoluce“ odstartoval několika symboly. Jedním z nich byl spektakulární zásah proti třem exposlancům ODS, protože se měli údajně nechat uplácet trafikami (funkcemi ve státních podnicích) výměnou za podporu vlády. Vrchní státní zástupce v Olomouci, Ivo Ištván, svými postupy tehdy v podstatě shodil legitimní vládu na základě symbolických kauz, ze kterých dnes zůstaly jen nějaké kabelky. Dnes na podobném principu vláda dokonce vzniká.

Symbol nevědomosti

Spousta lidí tehdy takto nestandardně pomohla na politické výsluní Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO. Ať už vědomě či nevědomě. A o to jde především, protože symboly často vyvolávají v lidech různé pocity, které je pak vedou k různým postojům a krokům, které je vždy někdo připraven zneužít. Proto jsme doposud považovali demokracii a standardní politiku za nejlepší způsob vládnutí, který pomocí mnoha nástrojů a pojistek nejefektivněji zamezí nástupu extrémistických či totalitních tendencí. Ty se často skrývají za symboly všeobecného dobra, radikální očisty nebo dokonce “rekonstrukce” státu. Znovu podotýkám, že často i nevědomě ve formě užitečných idiotů. Taková je realita světa od nepaměti. Konzervatismus mimo jiné znamená, že známe realitu světa a realitu lidské přirozenosti, a jsme schopni si to vše připustit. Teprve pak lze věci postupně zlepšovat, nikoli hnát svět od extrému k extrému.

Rekonstrukce prohnilosti

Ponechme tedy stranou, zda nabídka funkcí za účelem podpory vlády je legitimní politický nástroj či nikoliv a podívejme se, jak ta „velká protikorupční revoluce“ dopadla. Máme obviněného premiéra, který vyrostl v miliardáře v období, proti kterému nyní nejvíce bojuje. Premiéra, který si do koaliční smlouvy dá ustanovení, že ani v případě pro něj nepříznivého rozsudku soudu v první instanci nemusí odstupovat. Hlavní podporovatel premiéra, komunisté, si o trafiky říkají zcela otevřeně a považují to dokonce za návrat k politice (nutno dodat v rámci politické mapy, na které už nezbývá mnoho demokratických stran).

A státní zástupci, protikorupční či rekonstrukční aktivisté? Mlčí nebo tiše tleskají! Prostě nám tady tu celou prohnilou republiku, kde všichni kradou, konečně vyčistí a zrekonstruují komunisti a STBáci. Větší symboliku ke 100. výročí vzniku republiky si ani nemůžeme přát.

Kultura souhlasu na prvním místě

A třešnička na závěr tentokrát od našich spojenců za mořem. V jedné relaci americké televize ABC vystoupila expertka na sexualitu a gender Deanne Carsonová a zkoprnělým divákům v přímém přenosu sdělila svůj nový převratný názor, na který při svých výzkumech přišla. Příbuzní dítěte by se ho měli zeptat, zda ho smí přebalit.

Přestože si prý uvědomuje, že miminko neodpoví, je podle ní důležité otázku položit. Doslova uvedla: „Pracujeme s dětmi, které jsou starší tří let, ale i mladšími, a samozřejmě i s jejich rodiči. Radíme jim, aby se už odmalička svých potomků ptali: “Teď tě přebalím, je to v pořádku? Samozřejmě neodpoví: Ano, mami, to je super! Ale stejně je to důležité pro kulturu souhlasu“. 

No, milá paní, zní to hezky, ale my jsme nyní před fází kultury souhlasu, že dáváme dobrovolně souhlas s návratem komunistů. Co na to říci? Snad jen...tak pán Bůh s námi a zlé pryč.