Bez soudržnosti nepřekonáme žádnou krizi

Z dnešní krize je nejhorší zprávou naprostý rozvrat národní soudržnosti. Ztráta svrchovanosti republiky, nefunkčnost řady orgánů státu, absence jakékoli vize. Čekání. Společnost je atomizovaná na kousíčky, každá část se rve jen o svůj prospěch.

Z toho pramení frustrace. Vysvětlím.

Lékaři a sestry v nemocnicích jsou zoufale přetížení. Lůžka jsou, personál není. Sestry nám tedy zoufale chybí již mnoho let – covid situaci jen obnažil.

Rok tady sledujeme jen čekání a vyzývání lidí k pasivitě. A zatímco společnost home-officuje, není ve škole, prodělává boty a krachuje, tloustne, hromadí neléčené choroby – tak pár stovek lidí v nemocnicích bojuje o životy lidí. Jsou jistě unavení a patrně i velmi naštvaní. Myslím, že jejich naštvanost hodně pochází z toho, že jsou v tom jakoby nechaní sami.

Něco podobného jsem slýchal od učitelek z mateřinek na podzim. Půlka personálu jim zůstala doma s dětmi (školy byly zavřené), nestíhaly, nebyl zajištěn úklid a pak sedřené běžely domů se učit s vlastními dětmi. Hodně málo pak stačilo k naprosté radikalizaci – třeba maminka, která nechodí do práce, přivedla dítě, které mělo kašel. Nebo cokoli jiného. Byl to ale ten pocit, že jsou tam nechány samy a vyžírají to za ostatní.

Hospodští jsou samozřejmě zoufalí, že jim krachuje živnost, ale nejvíc je vytáčí, že byli jakoby obětováni. Vidí vedle souseda, státního zaměstnance nebo někoho, kdo pracovat smí, a těm se nic neděje, mají covidový příplatek ještě. Že jsou v tom sami. Takhle se společnost chovat nesmí – nesmí obětovat své členy (doktory, učitelky v mateřinkách nebo hospodské – to je jedno koho), musíme nést tíhu situace společně.

Víte, jednou za půl roku chodím na „mentální“ :-) hygienu. Takovýto, jak vám čistí zuby do dokonalosti ultrazvukem a čertví čím; a dostáváte sodu, že si máte čistit 6x denně zuby ocelovou ostnatou nití aspoň 25 minut a tak. A ta slečna (teda už paní teď), ke které léta chodím, má teď křeslo v takové té lehce komické „nóbl“ klinice. Má to čtyři patra a dělají tam nějaké plastické operace a procedury a nahoře je ta dentální část. Teď jsem tam zrovna byl. Personál, lékaři a sestry jak ze žurnálu nebo nějakého seriálu. Prý teď chodí málo lidí, jak je ten covid. Nevypadali ani přetíženě, ani že mají nedostatek personálu.

No a vláda (či hejtmani) teprve teď po roce nějak nesměle se snaží zvýšit počet zdravotního personálu v nemocnicích.
Část těchto privátních lékařů se zuřivě brání, aby byli někam nasazení – četl jsem již i nějaké právní expozé. Nojo, a ty hospodské – ty máme právo poslat na žebráckou hůl a lidi do práce ne?

Zakazovat lidem jet z Prahy-východ na Prahu-západ, zakazovat dětem vidět rodiče a v devět večer zákaz vycházení – výzvy k pasivitě a domácímu vězení – to máme všichni dodržovat, ale aktivně trasovat, testovat, léčit – to ne?

Situace v léčbě covidu je zoufalá. Nemyslím v nemocnicích, tam dělají, co mohou. Ale v začátcích nemoci. Teď měl covid můj otec (79) a už je zdravý, ale ten má pochopitelně extrémně silné sociální vazby, řadu známých lékařů a tak dostal vitamíny a byl na kontrole, že má dost protilátek nebo čeho a dostal nějaký ten lék, jak se o něm mluví, že v začátcích choroby pomáhá.

Jenže když onemocní nějaký vdovec (79) někde na vesnici – dost často se dozví jen, že má být doma a kdyby to bylo hodně blbé, tak volat záchranku. Z televize ho zásobují hrůznými zprávami a „mrazáky na mrtvoly“ a že asi nebude v nemocnici místo a jinak neví nic, léčba nula. Tenhle stres a strach a špatné první dva dny „léčení“, jsem si jist, určitě spoustě lidí zhoršily průběh nemoci a mají na svědomí životy.

Jenže lidi nejsou jen přestrašení, ale dost často i skromní a hodní, nechtějí obtěžovat lékaře. Často tak přicházejí s těžkým a rozběhlým zápalem plic, který přetížené nemocnice musí pak řešit již velmi drakonickými metodami a často neúspěšně. V nejbližší rodině mám dámu (77), která se vyhnula těmto ventilátorům a boji o život, jen proto, že mají lékařku v rodině, která ji okamžitě poslala pro antibiotika a naštěstí včas. Ale to ať si řeší každý sám tyhle věci, ne? My zakážeme dětem chodit do školy místo celonárodního vzepětí.

Chci tím říci, že pokud máme mít nouzový stav, tento musí být aktivní – zvyšovat počet lékařů a zdravotního personálu, léčit, testovat, vyrábět vakcínu neb ji aspoň sami kupovat. Přijímat taková opatření, aby děti mohly být ve škole a lidi v práci. Aby společnost fungovala jako celek.

Ale my se jako celek nechováme. Vláda loni na jaře hlavně vycítila politickou příležitost a odsunutí opozice na druhou kolej. Chtěla mít „ten úspěch“ pro sebe. Dnes se podobně chová i opozice. Chce mít ten „vládní neúspěch“ jen pro sebe. Socialisté se snaží využít krizi pro socialistické zákony (přinesou bídu). Ti, kteří by rádi globální válku – bojují proti vakcínám z „nepřátelských“ zemí. Státní rozpočet přestal existovat. Ale půlka společnosti dělá, že to nevadí a že se bude žít jako dosud a „jim nikdo na nic nesmí sáhnout“. Ze sněmovny jak z nějaké jedové chýše lezou tak tři „krizové“ zákony denně. Vytvořené horkou jehlou.

Řešení spočívá v práci svobodných lidí, v tradičních hodnotách, v likvidaci spousty zákonů, agentur, úřadů. V hájení vlastních zájmů nás Čechů, ne zájmů někoho jiného.
Není jiné cesty!