Neúspěch amerických pokrokářů k sebereflexi nepovede

KOMENTÁŘ

Neúspěch amerických pokrokářů k sebereflexi nepovede
Americké prezidentské volby 2020. Foto: Twitter/Connor
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Asi nejvýstižněji popsal včerejší den, který strávila o politiku se zajímající veřejnost manickým sledováním sčítání hlasů v amerických prezidentských volbách, můj kamarád Mike: „Je to jako dívat se na Kentucké derby (nejdůležitější dostih americké sezony), jenomže ho běží želvy.“ V době, kdy píšu tyto řádky, želvy ještě nedoběhly. Momentálně se ale zdá, že větší šanci na vítězství má Joseph Biden.

Dosáhne-li toho vítězství, bude oproti předpokladům značně hubené, navíc to vypadá, že republikánská většina v Senátu volby přežije, což výrazně omezuje legislativní možnosti možné demokratické administrativy.

Nějací poražení jsou ale známi už teď.

 

Samozřejmě to jsou agentury pro průzkum veřejného mínění, které v naprosté většině předpokládaly výrazně jiné rozložení sil, než volby ukázaly. Je to navíc selhání opakované, po fiasku v roce 2016 měly čtyři roky na to, svůj výkon vylepšit a… dopadlo ještě hůř. Vtírá se otázka, jestli jejich závěry nejsou podobně pomýlené i v jiných oblastech, kde jen neexistuje podobná exaktně měřitelná „korekce realitou“ jako v případě prezidentských voleb.

Dalšími poraženými, nebo alespoň otřesenými, by měli být stoupenci politiky identit v podobě, jak ji prosazují hlasatelé tzv. intersekcionality, podle nichž (zjednodušeně řečeno) je třeba vše poměřovat prizmatem rasy, genderu a dalších skupinových charakteristik, často redukují dění ve společnosti a jednotlivce a jeho postoje na výslednici střetů nějakých skupinových zájmů – většinou definovaných rasově či genderově.

Výsledek voleb popírá jejich narativ, podle nějž je Donald Trump a jeho podpora důsledkem prezidentova údajného rasismu, kvůli němuž se za ním šikují stoupenci bílé nadřazenosti. V reálu ale Trumpovi pomohly hlasy voličů z řad menšin (jediná skupina, u níž ve srovnání s rokem 2016 ztratil, jsou bílí muži), neznamená to, že mezi nimi vyhrál, ale pozici si u nich nepochybně vylepšil (o možných důsledcích toho pohybu zde včera psal kolega Martin Weiss).

Že se lidé patřící k etnickým a rasovým menšinám nadšeně neztotožňují s pokrokářskou ortodoxií, potvrzuje třeba i výsledek kalifornského referenda (spojeného s prezidentskými volbami) o znovuzavedení rasových kvót při přijímání na univerzity. Návrh neprošel, jakkoliv jeho stoupenci za kampaň utratili násobně víc než odpůrci, Kalifornie je navíc stát, v němž bílí Američané netvoří většinu.

Pokrokářští aktivisté nemají širokou podporu, jejich vliv je ale neúměrně velký, také díky jejich velice silné pozici v médiích a v kulturním světě, na univerzitách. Jejich propad vypovídá nejenom o míře (ne)popularity jejich myšlenek, ale také o neúčinnosti jejich strategie. Jejich ideologie často redukuje vztahy na jejich mocenský aspekt a asi není divu, sami se také chovají velice mocenským způsobem.

Ve sférách, v nichž dosáhnou dostatečně velkého vlivu, mají sklon mocensky postihovat lidi, kteří hlásají názory, které jejich (dost proměnlivé) ideologii neodpovídají. O způsobu, jímž tahle praxe popírá principy svobody projevu a vůbec svobodné společnosti, se na těchto stránkách už napsalo dost. Dalším jejím důsledkem je ale to, že se tím pokrokářská bublina činí neschopnou uspět v demokratickém zápase.

Uvedu příklad. Začátkem roku se hodně psalo o případu Davida Shora, který pracoval pro výzkumný institut blízký Demokratické straně. Zveřejnil na Twitteru odkaz na studii černošského vědce z Princetonu, který zkoumal chování voličů v šedesátých letech, době rasových protestů a bouří. Došel k tomu, že v místech, kde protesty probíhaly nenásilně, posílili demokraté, tam, kde došlo k násilí, nahrálo to republikánům. Část Shorových kolegů bralo prostý fakt, že na takovou studii upozornil, za důkaz Shorova rasismu (bylo to v době bouří po zabití George Floyda, během nichž docházelo k rabování). Shor byl kvůli tomu vyhozen z práce.

O jeho kauze se právem psalo jako o otřesném příkladu vynucování ideologické konformity. Má ale ještě další dimenzi. Ve světle výsledků prezidentských voleb se zdá, že Shor (respektive jím linkovaná studie) měl v té věci pravdu. Jenomže jeho okolí ji nedokázalo přijmout, nesneslo ani to, že ji někdo vysloví. Společenství, v němž dodržování ideologické konformity je důležitější než otevřenost při hledání pravdy, může ve svobodně vedeném politickém zápase těžko uspět, protože si samo uzavírá cestu k  poznání reality, a tudíž je neschopno na ni adekvátně reagovat. Skutečnost je vždycky nějak překvapí.

Ale je možné, že aktivistická americká levice o žádné vítězství nestojí, respektive nestojí o ně za tu cenu, že by se musela vzdát svého sudičství, radosti z moralizování a trestání druhých, slevit z přesvědčení o své morální a intelektuální nadřazenosti. Sebereflexe? Jen to ne!

×

Podobné články