Covid, dluhy, bezpečnost. Začíná nová éra, kdy o olympiádu nebude velký zájem

ECHOPRIME

Covid, dluhy, bezpečnost. Začíná nová éra, kdy o olympiádu nebude velký zájem
Po finálovém klání oštěpařů vytryskla na olympijských hrách v Tokiu česká medailová euforie. A hned dvakrát! Jakub Vadlejch (na snímku) výkonem 86,67 metru vystoupal na stříbrný stupínek, bronz si přivlastnil Vítězslav Veselý za hod dlouhý 85,44. Nad síly reprezentantů byl jen Níradž Čopra z Indie, který ukázal 87,58 metru. Foto: Profimedia.cz
Týdeník

Daniel Kaiser

Olympiáda v Japonsku byla zvláštní jak tím, že se konala o rok později, než by napovídalo vročení 2020, ale i hygienickými podmínkami a prolínáním různých civilizačních trendů do her. O rekapitulaci Tokia jsme v Salonu Týdeníku Echo požádali olympijské veterány, koulařku Helenu Fibingerovou, mistryni světa z roku 1983, a vodního slalomáře Lukáše Pollerta, olympijského vítěze z roku 1992. Zarámování do dějin obstarával profesor historie z pražské VŠE Martin Kovář, autor knih o olympiádách v Londýně.

V čem se Tokio 2020 podle vás nejvíc vymyká?

Fibingerová: Určitě tím, že se konalo o rok později. I tím, že – já tvrdím, že aspoň pro Evropana – získat medaili na jiném kontinentu je těžší. V Japonsku mají extrémní klima.

Kovář: Právě kvůli tomuhle se v roce 1964, kdy Tokio olympiádu pořádalo poprvé, letní hry konaly v říjnu. Ne tak letos.

Fibingerová: Pak samozřejmě bylo výjimečné, že tam nebyli žádní diváci. Přiznám se k takové možná až zbabělosti, ale já když jsem na olympiádě přišla do kotle, kde bylo 70 tisíc diváků, tak jsem byla zaražená.

Pollert: Já jsem taky neměl nikdy rád fandění. Člověk by radši jel v klidu, aby na něj nikdo nekřičel. Nevím, jestli ti fandění u vrhu koulí pomůže, možná jo. Některé sporty, jako ten můj, ale třeba i tenis, potřebují spíš soustředění. Některé – fotbal – potřebují burácející ochozy. Tady si dovolím tematickou vsuvku: Víte, že na olympiádě je zvýšená, opravdu robustní bezpečnost. Ta pravidla vznikla v reakci na vraždění izraelských olympioniků v Mnichově. Bezpečnostní opatření, která já jsem zažil v Barceloně, mě vyděsila natolik, že posléze v Atlantě (1996 – pozn. red.) už jsem radši nebydlel v olympijské vesničce, ale separé. Letos, když kvůli covidu z her vypadly statisíce diváků, mohli pořadatelé bezpečnostní pravidla utlumit. Pokud vím, neutlumili.

Foto: Týdeník Echo

Fibingerová: Když říkám, že by se mi bez diváků na místě házelo líp, nechci tím proboha ani naznačovat, že je správně, že v Tokiu nebyli. Bohužel všichni musejí akceptovat koronavirovou dobu, v níž žijeme. Ale jinak se ty hry v negativním smyslu nevymykají. Coby odborník přes atletiku bych řekla, že to měli skvěle zorganizované. Za to pořadatele obdivuji. Oni ve stavu připravenosti vydrželi ještě o rok déle, ačkoli nevěděli, jestli se olympiáda bude konat. To Japonci zvládli bez ztráty kytičky. Tokio podle mě ukázalo sílu olympijské myšlenky. Olympiáda je fenomén, osloví i lidi, kteří se o sport příliš nezajímají.

Dalo se té selekci sportovců na pozitivně a negativně testované nějak vyhnout? Třeba že by se v místě konání už prostě netestovalo – a ti sportovci by se případně otestovali a izolovali po hrách?

Pollert: Vyhnout se tomu dalo tak, že by se olympiáda prostě nekonala. To by podle mě bylo nejlepší řešení. A neříkám to až ex post. Bál jsem se toho předem. Říkal jsem si, že jakmile vypadne někdo jen proto, že má pozitivní test, nikoli že by byl nemocný, tak je to chyba. I kdyby to postihlo jen jednoho sportovce. Vy navrhujete netestovat. Jenomže hry hostilo Japonsko, kde prostě mají opatření a ta dodržuje celý stát. Nálada v Japonsku konání olympiády vůbec nebyla nakloněna. Oni byli skutečně na vážkách, jestli hry uskutečnit, nebo ne. A cenou za konání byly mimo jiné i přísné testy. Což nic nemění na tom, že po tom testování prostě zůstává pachuť.

Do jakého historického rámce Tokio 2020 zasadí historik?

Kovář: Měly to být hry velkého návratu. Navázat na Tokio 1964 čili na zlatý věk olympiád. Ve skutečnosti s letošním Tokiem přišla éra, kdy začíná být evidentní, že už hry nikdo příliš nechce pořádat. Ostatně pro dvoje příští hry už nebyli kandidáti. Takže se domluvily Paříž a Los Angeles, a rovnou na hry 2024, ty budou v Paříži, a 2028 v Los Angeles. Docházejí kandidáti z řad tradičních měst. Koneckonců od chvíle, co se provádějí průzkumy veřejného mínění, je toto první olympiáda konaná ve městě, jehož obyvatelé si ji drtivou většinou nepřáli.

Celý Salon Týdeníku ECHO si přečtěte už nyní na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde. 

 

Foto: Týdeník Echo