Špatní umělci a jejich hrozní kritici

Špatní umělci a jejich hrozní kritici
Z nového filmu Sama Levinsona Malcolm a Marie. Foto: Netflix
Týdeník

Ondřej Štindl

Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“, na plátně sice nepřítomná, ale velice často zmiňovaná.

Odmítnutím špatného filmu ta dáma způsobila, že vzniklo dílo ještě horší. A pak že psané slovo nemá moc. Tahle „synergie“ kritiky a tvorby se dá brát i jako příklad jakéhosi cyklu vzájemného posilování a utvrzování se, v němž špatné články (ten Walshové takový byl) podněcují autory, aby vytvořili něco špatného, o čem bude možné napsat další špatný článek, a tak pořád dokola. Malcolm a Marie skutečně není dobrý film, místy je jeho selhávání až křiklavé.

Nemohu ale popřít, že mě určitým způsobem oslovil, jeho autor se v něm mimo jiné pokusil vyjádřit emoci, stav mně známý, že to dílo velice sporných kvalit vychází z nějakého skutečného prožitku. Toho intenzivního pominutí smyslů, které v tvůrci může vyvolat setkání s nepříznivým ohlasem. Autoři to s kritiky nemají jednoduché. A platí to i naopak.

Celý text Ondřeje Štindla si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tišteném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo