Podle statistik jsme úžasná země, my si to ale nemyslíme

Někdy mám pocit, že jediné, co nám skutečně chybí, jsou dobré zprávy. Člověk neustále slyší Čechy jen nadávat, že tohle a tamto je možné jen u nás, protože všude jinde by to dělali líp a jinak. Přitom ale, když čtete zprávy ze světa, zjistíte, že i v jiných zemích mají téměř ty samé problémy a že si vlastně – relativně k jiným zemím - nemáme na co stěžovat. Jistě, všude se šíří mor zkracování svobod a nástupu kolektivismu. Ale z mezinárodního porovnání i v tomhle ohledu relativně k ostatním vycházíme poměrně dobře. Vlastně jsme za posledních 30 let udělali ohromný skok, jen to nechceme vidět.

Co je v životě nejdůležitější? Štěstí. Nikoliv ve smyslu „klika“, ale ve smyslu osobní spokojenosti. Když máte štěstí, máte všechno. A podle World Happiness Report jsme v ČR byli v letech 2018 až 2020 ze 149 hodnocených zemí 18. nejšťastnější. Úžasné! Takže když si myslíme, že jinde jsou na tom lépe, ukazujeme pouze, že toho o světě moc nevíme. Jen v 17 zemích jsou na tom s osobními pocity líp.

Jenže co to je štěstí? Klasik tvrdí: muška jenom zlatá, ekonom na to má index. Index zahrnuje takové faktory, jako je domácí produkt, předpokládaná délka zdravého života, míra korupce, sociální podpora nebo osobní svoboda. Těžko si představit, že budeme výš jak na 18. pozici. Koho bychom přeskočili? Budeme mít větší příjmy, demokracii, svobodu a zároveň nižší korupci?

Mnoho lidí překvapí, že podle indexu jsou Spojené státy až za námi. Stejně jako Belgie a Francie. Tyto modly Západu jsme už předběhli. Naopak před námi je Costa Rica, což třeba překvapilo zase mě. Sice většinu banánů vidíte právě odsud, ale evidentně býti banánovou republikou neznamená pro osobní štěstí nic špatného. V rámci skupiny V4 jsme jako Češi jasně první. Slovensko je 34., Polsko 44. a Maďarko až 53. Co chceme víc?

Čistě ekonomický pohled také není špatný

Když se podíváme na data Světové banky, vidíme, že hrubý domácí produkt na hlavu v paritě kupní síly byl pro nás v roce 1995 žalostný. Náš HDP nečinil ani 14 000 dolarů, zatímco německý a italský se blížil 24 tisícům.

Během následujících let se vše ale měnilo. Evropa rostla, ale my rostli rychleji. Už v roce 2006 jsme byli výš, než byla Itálie v roce 1995. A v roce 2019 jsme už byli na víceméně stejné pozici. To na první pohled vypadá jako šílený úspěch. Ale z velké části to je jen kouzlo statistiky, protože Německo je před námi stále na míle daleko.

Jak je to možné? Jiná data nám to ukáží v úplné nahotě. Krásně to je vidět například na dubnové makroekonomické prognóze Ministerstva financí ČR. Podle ní jsme Itálii sice ještě nedohnali, ale už ji skoro máme. Itálie bude letos na 88 % eurozóny a ČR na 87 %.

To zní skvěle. Itálie není žádná zaostalá země. Je to kolébka Ferrari, Pirelli a dalších. Jenže to vzbuzuje falešný dojem, že my jsme tak dobří. V realitě to je jinak. Italové a obecně celý jih Evropy je na tom mizerně. Data ukazují, že naše ekonomika dosahovala 87 % eurozóny už v roce 2018. Tou dobou měla Itálie ale ještě 91 %. V dalších letech již padala. Prostě Itálie jde do kopru, zatímco my se držíme tam, kde jsme byli. Jsme jednoocí mezi slepými králem.

To se ale v běžných médiích nedočtete. Stále je tu totiž mnoho politiků, kteří jedou mantru, že Západ je náš vzor, a média jedou stejnou písničku. A tlačí nás do všech chyb, které Západ udělal. A chybou, kterou udělala Itálie, bylo, že přijala euro. Není s ním konkurenceschopná. Je předlužená a nemůže dýchat. Zejména kvůli Itálii musela EU vytvořit tzv. záchranný fond, který údajně bojuje s koronou, ale ve skutečnosti je určen k tomu, aby po brexitu nepřišel i italexit. Zkrátka Německo pomáhá Itálii, jak to jen jde. Protože co by to bylo za eurozónu, kdyby v ní nebyla třetí největší ekonomika EU?

Problémy eura krásně ukazuje i Slovensko, které je nám rovněž často politiky neznalými statistik předkládáno jako údajný vzor. Slovensko bylo v roce 2018 na 66 % eurozóny. Podle Ministerstva financí bude přitom letos na 67 %. Euro mu tedy evidentně k žádnému skoku nepomohlo. Maďarsko bez eura ale vyskočí z 67 na 71 % a Polsko rovněž bez eura z 66 na 72 %. Všichni tedy Slovensku utíkají.

Jen blázen by za těchto okolností chtěl euro a ještě tvrdil, že se ve světě osvědčilo. Osvědčilo se Němcům. Ti na něm vydělali. Italové na něm ale krutě prodělali. Jistě, důvody jsou na delší diskusi, zde chci jen ukázat, že se zbytečně podceňujeme. Už není třeba utíkat na Západ. Dobře je tady.

Statistika ukáže jen to, co má

Na druhou stranu tu něco nehraje. Když přijedete do Itálie, obvykle si jako lordi nepřipadáte. Nemáte pocit, že se tam mají lidé špatně a že vy si můžete koupit vše za hubičku, jako když přijel západní Němec v roce 1990 do Prahy. Kde je tedy problém? Proč statistika tvrdí, že jsme na tom dobře, když my se tak necítíme? Statistika totiž dost zkresluje.

Zaprvé Itálii jsme pořád výrazně nepředehnali.

Zadruhé Itálie je dost jiná na severu a na jihu. Na severu je bohatá a na jihu chudá. Na jih se ovšem Čech tak často nepodívá. Obvykle se tedy porovnává s tím lepším z Itálie.

Zatřetí Česká republika je zase zkreslená Prahou. V Praze je draze. O Sudetech se to už říct nedá. Pražský HDP na obyvatele činí 205 % unijního průměru, je to tedy třetí nejbohatší region EU. Zajímavé, že? Kdo by to třeba v Brně řekl?

Praha je nejen bohatá, ale navíc ještě toto číslo je zkreslené tím, že v ní sídlí centrály podniků. A Praze nahrává i přesná hranice regionu. Některým hlavním městům statistika uškodila tím, že k nim připočetla i předměstí a tedy víc obyvatel na víceméně stejný produkt.

Před Prahou je už jen Lucembursko a jižní Irsko. To má 240 % unijního průměru. Pokud by ho měla Praha dohnat, musela by jít irskou cestou: Irsko kdysi výrazně snížilo daně a nalákalo zahraniční podniky. Nikoliv ovšem selektivními investičními pobídkami, které protěžují zahraniční kapitál na úkor domácího, ale daňovým zvýhodněním všech. Bohužel naše levice hlásá, že po volbách daně zvýší, a pravici u nás aktuálně prakticky nemáme. Irsko proto bohužel nedoženeme.

Začtvrté mimo Prahu stále jedeme spíš jak montovna. Tady není tak vysoká přidaná hodnota. Potřebujeme trochu jiný průmysl. Navíc by to chtělo, aby veškerý zisk hned neodtekl a byl reinvestován. A proč není reinvestován? Protože se u nás dobře nepodniká. Mnozí jedou ve floskuli, že co podnikatel, to podvodník, a proto jedou všechny kontroly a buzerace typu EET.

Zapáté ačkoli ekonomie tvrdí, že mzda je funkcí produktivity, v praxi je také hodně funkcí naší hlavy a zvyku. A dokud bude u nás i ve světě představa, že má být italská mzda vyšší než česká, i přes dobré statistiky se nebudeme v Itálii cítit bohatí. Alternativně už nikdy nesmíme dopustit manipulace s měnovým kurzem, jako to dělala ČNB, když léta intervenovala proti koruně. Kdyby byla koruna o 10 % silnější, bylo pro nás v Itálii hned levněji.

Nicméně pokud nebudeme při volbách nerozumní, máme šanci brzo se vyšvihnout na průměr EU. Západ a zejména jih kráčí totiž ekonomicky do květinek.