„Dej si pozor, prezidente, nebo to vezmeme do ruky sami!“ Tak by se dal vyložit text výzvy, který podepsalo přes tisíc bývalých vojáků francouzské armády, včetně dvacítky penzionovaných generálů. I načasování bylo symbolické, text totiž spatřil světlo světa 21. dubna 2021. Právě šedesát let předtím se armádní jednotky dislokované v Alžírsku vzbouřily proti pařížské vládě. Byl to poslední pokus o vojenský převrat, který Francie zažila. A selhal proto, že se mu postavil další zkušený voják, generál de Gaulle.
Potlačení alžírského puče nebylo nijak zvlášť krvavé, i když pár obětí mělo. De Gaulle měl na své straně jak pověst vítězného velitele Svobodných Francouzů, tak všudypřítomná tranzistorová rádia, s jejichž pomocí mohl promlouvat přímo k řadovým vojákům. Žádná rebelie se neobejde bez mužstva a generálové, kteří zjistili, že branci místo nich poslouchají de Gaulla, najednou žádné mužstvo neměli. Nedošlo tedy ke zničující občanské válce a Francie si ušetřila trauma podobné tomu, jakým dodnes trpí Španělsko.
Mír byl ale vykoupen draho. De Gaulle usoudil, že nezachrání Francii jinak než úplným stažením z Alžírska, které tou dobou bylo již 130 let součástí Francie. (Nejednalo se o kolonii, ale opravdu o zámořské departementy se statusem podobným Korsice.) To znamenalo přestěhovat do Evropy více než milion Francouzů a Židů, kteří by si v novém muslimsko-revolučním státě nebyli jisti životem, a nechat loajální vojáky alžírského původu napospas nepříteli. Šeredné, ale aspoň to nějak šlo.
Poměry roku 2021 tak jednoduchou cestu neumožňují. Prezident Macron je bankéř, nikoliv voják a nad mírou jeho respektu ve vojenských kruzích se vznáší otazník. Vytrvalá migrace z Afriky, řízená krátkozrakým principem dovozu nekvalifikované pracovní síly a stejně krátkozrakým sněním levice o naředění zpátečnických evropských etnik principem multikulturalismu, vedla ke změně demografických a kulturních poměrů na francouzské půdě. „Ztracená teritoria republiky“, na jejichž bezpráví a neloajalitu si penzionovaní důstojníci ve svém dopise stěžují, jsou novým Alžírskem, jenže mezi nimi a zbytkem Francie už neleží moře. Naopak, jsou se zbytkem státu v těsném kontaktu. Co s nimi, tedy přesněji řečeno s jejich obyvateli? I kdyby civilní vládu nahradila nějaká důstojnická junta, má vůbec nějaké možnosti, co se situací dělat?
Odsun těch, kdo nenávidí republiku, zpátky do zemí původu, takříkajíc podle sudetoněmeckého vzoru, je patrně nereálný. Historická paralela má příliš mnoho odlišností. Rozbité a poražené Německo roku 1945 nebylo ve stavu se bránit nuceným přesunům lidí z cizích států a odsunutí Němci ze Sudet a odjinud byli koneckonců aspoň říšští občané, i když z Říše samotné zbýval už jen popel a rozvaliny. Ale mnoho obyvatel ghett, mezi kterými kvete islámský radikalismus a pohrdání sekulární republikou nevěřících, jsou podle papírů Francouzi, i když by si při tom slově uplivli. A africké státy by se „sudetoněmeckému vzoru“ téměř jistě bránily, vždyť ani ony nestojí o příděl islámských radikálů zvenčí. Ten, kdo by chtěl nepřátelsky naladěné obyvatelstvo z ghett odsunout, by nejprve musel vojensky porazit cílový stát.
Převýchova odcizených populací ve věrné republikány zatím také nevypadá reálně. Na to je francouzský problém příliš zanedbaný a dorostl do příliš velkých rozměrů. O něco podobného se snaží Dánové v daleko menším měřítku. Těžko říci, zda se jim to podaří. Ale v případě Francie má kvantita svoji vlastní kvalitu. Jak chcete převychovat mládež, které se vlastní učitelé bojí?
Třetí možnost můžeme pracovně nazvat „Pásmo Gazy“. Zahrnuje poznání, že ani francouzská armáda, podobně jako armáda izraelská, zkrátka nedokáže udržet v tolika místech naráz pořádek. Dalším logickým krokem je uzavření těch nejhorších oblastí kruhem obklíčení, aby z nich násilí a terorismus aspoň nepronikaly ven, a jejich ponechání sobě samým. Není to moc povzbudivá varianta, ale podobně se od sebe na vrcholu sektářského násilí izolovaly jednotlivé čtvrtě v Bejrútu, Bagdádu nebo Belfastu, protože mírová alternativa – ponechat je v dalším kontaktu – byla příliš nebezpečná pro jejich obyvatele.
V Evropě už jsme takovým problémům odvykli. Ačkoliv naše ústavy zakotvují principy, za kterých smí občan odepřít poslušnost voleným politikům, v tichosti předpokládáme, že na jejich aplikaci nikdy v praxi nedojde a že jednotlivé instituce se vždycky nějak dohodnou. Myšlenka, že vojáci pociťují nutnost vybírat si mezi loajalitou vůči civilnímu vedení státu a loajalitou vůči vlastnímu národu, zní jako ozvěna z dob, kdy z gramofonů hrál jazz a naleštěné holínky pochodovaly přes hranice sousedů. Ale minimálně ve Francii se jí musejí znovu zabývat vážně.
Pro nás z toho plyne jediné ponaučení: nesedat na tutéž skluzavku masové migrace z kulturně nekompatibilních oblastí, na kterou nasedla Francie někdy v šedesátých letech. Liberálové budou křičet, že potřebujeme levnou pracovní sílu, a progresivisti zase, že musíme splatit své hříchy vůči planetě otevřením široké a vítající náruče uprchlíkům. Ale my, Češi roku 2021, už se nemůžeme vymlouvat, že bychom nevěděli, kam tato skluzavka vede. K tomu, že myšlenka vojenského puče se opět jednou vznáší ve vzduchu – a podle výzkumů veřejného mínění má sympatie značného procenta veřejnosti.
00:02
