Facka z hybridní války

Jako muž ze staré školy beru facku tak, že má své místo v životě muže. Ženy, na rozdíl od mužů, na ni mají apriorně právo, takže když jsem párkrát dostal od ženy facku, ani jsem se neptal proč a chápal to. Věděl jsem, že jsem jich zasloužil víc a že to je symbolická věc. V tomto ohledu jsem pro nerovnoprávnost mezi mužem a ženou: zatímco muž ženu uhodit nesmí za žádných okolností, ženě někdy nic jiného nezbývá – a muž se nemá bránit. Takže kdyby mi kolegyně Petra Procházková jednu vyťala, prostě by mě liskla, doufám, že bych ani nemrk a přijal bych to jako pokyn od ženství an sich, před kterým mám posvátný respekt, ba hrůzu.

Proto si myslím, že ten muž, co ji od ní dostal, by měl být rád a víc se o tom nešířit. Ale hrdě a tajemně mlčet by asi měla i dárkyně facky: zpět to vzít nemůže, své důvody měla a o těch ví nejlépe ona sama. Bohužel událost byla nafilmovaná a tím se z toho stala kauza a věc veřejná, která se propírá (na sociálních sítích) a k níž se lidé různě vyjadřují. A bohužel součástí té kauzy se stala i nahrávka z předcházejícího dne, kdy se Petra Procházková zúčastnila jakési konference pořádané ruskou agenturou (proč tam chodila?), na které vedla dosti improvizovanou řeč, z níž škodolibý člověk, kterým ten profackovaný muž nepochybně je, neměl problém vytáhnout pár vět, o nichž se nedá právě říct, že by se jevily jako promyšlené: migrace se nás netýká, říkala Petra Procházková, protože čeština je migrantům k ničemu, tak co by tady dělali? Bohužel tahle poněkud nešťastná formulace, ba hloupé tvrzení (takže uprchlíci prchají tam, kde se naučí správnou řeč?) v její řeči zaznělo a bídák se nemusel ani moc snažit, aby článek nevyzněl pro ni právě nejpříznivěji. Druhý den, jak se z nahrávky jeví, došlo k veřejné konfrontaci, jíž asistoval fotograf Ludvík Hradílek, jenž společně s posléze fackovaným mužem předvedl zvláštní taneční kreaci s fotoaparátem a smartmobilem. Pak přišla trestající Petra. A nutno říct, že má elegantní švih.

A tak zatímco pro jednu stranu, tu, které je blíž fackovaný, je facka důkazem toho, jak jsou lidé jako paní Procházková ve skutečnosti agresivní a hned by fackovali, druzí, kteří mají přitom o sobě představu spíše humanistickou, pociťují nad fackou uspokojení, ba radost, jako by to byla důležitá bitva, jak říkají, hybridní války mezi demokracií a Kremlem. Byla to facka uštědřená v hybridní válce na tvář hybridního vojína ve službách Kremlu, jak se vyjádřil bývalý senátor. Anebo, jak napsal jiný bývalý poslanec a analytik: byla to facka, jež byla součástí zákeřné zpravodajské hry, kterou proti nám prostřednictvím toho fackovaného redaktora vede Kreml, jenž chtěl znalkyni Ruska zdiskreditovat, takže to vlastně nefackovala Petra Procházková, ale ruští agenti.

Z toho tedy plyne, že ať tak, či onak, může za to Kreml, který musí být odhalen za každým bukem. Ale síly dobra se již odhodlávají a profackují všechny ty lotry, kteří proti dobru vedou tu svou hybridní zákeřnou válku, o které se však člověk dozvídá hlavně tím, že v ní ti dobří lidé tak usilovně bojují. Nejčastěji tím, že kdejakému obskurnímu internetovému plátku dělají reklamu a nabízejí mu své služby svými výroky, z nichž, jakmile zazní jinde než mezi svými, je hned spiknutí. Je totiž docela pravděpodobné, že naprostá většina „normálních lidí“ se o existenci „entity“, z níž pochází profackovaný agent, dozvěděla od bojovníků proti ní. I ta facka, věc veskrze banální, jim udělala reklamu, za kterou mohou v Kremlu otevírat šampaňské. I když třeba o těch svých rezidentech nikdy ani neslyšeli.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde