Bobošíková má výkonnější mozek než Klaus, říká v rozhovoru Lipovská

Bobošíková má výkonnější mozek než Klaus, říká v rozhovoru Lipovská
Domov

ECHOPRIME

Daniel Kaiser

Volba tří nových členů Rady ČT je často interpretována jako rozhodující krok k ochočení veřejnoprávní televize mocenským blokem ANO-Hrad. Kupodivu z trojice nováčků (Hana Lipovská, Pavel Matocha, Luboš Veselý) nejmenší pozornost vzbuzuje novinář ze stáje Istvána Léka, šéfredaktora Babišových LN Matocha, a největší zděšení konzervativní ekonomka Lipovská. Tu navrhla Česká biskupská konference. Lipovská do loňska pracovala pro Institut Václava Klause, od ledna pro změnu pro Institut svobody a demokracie Jany Bobošíkové. Co z těchto „prohřešků“ k rozruchu kolem Lipovské přispělo nejvíc, co z nich jsou prohřešky bez uvozovek?

Samozřejmě musíme začít otázkou, čeho vůbec jeden člen televizní rady může vůči kolosu s téměř třemi tisíci zaměstnanci a sedmimiliardovým rozpočtem dosáhnout.

Jsem ekonomka, a pokud mohu někde prospět, je to při kontrole hospodaření televize. Věřím, že ve chvíli, kdy ČT bude rozumně a transparentně hospodařit a nebude tedy ani pod hospodářským tlakem, ani neprůhledná, tak bude mnohem svobodnější.

Vy televizi přinutíte k větší hospodárnosti?

Já sama samozřejmě nepřinutím. V Radě je nás patnáct, nejen já. ČT nemá vnější dluh, sahá do rezerv, na čemž není samo o sobě nic tak špatného. Má ale dluh vnitřní. Tuším v televizi několik míst, kde by se dalo s racionalizací začít skoro bezbolestně. Nic z toho se samozřejmě netýká vysílání jako takového. Místo toho se musíme podívat na velkou infrastrukturu, tam je mrtvá váha České televize. Můžete udělat citronádu z pěti citronů tak, že každý zmáčknete jenom trochu, nebo z jednoho citronu, který vymačkáte úplně. Pět citronů samozřejmě stojí víc než jeden.

To jsem zvědavý, jak by se vám podařilo je přesvědčit. Podle mých zkušeností lidi z veřejnoprávní televize neberou kritiku, ani privátně. Myslí si, že když nemáte průkaz zaměstnance ČT, jste laik a nemůžete jí nikdy porozumět.

Já přece nebudu přesvědčovat televizní zaměstnance, že mají šetřit. To je role vedení. Česká televize se na první pohled možná zdá zdravá, ale v rozpočtu tuším řadu skrytých nášlapných min. Svou roli vidím v jejich bezpečném odhalování.

Pak je tu druhá rovina, názorová a kulturní pestrost.

Symbolická pro mě byla už první schůze rady, které jsem se účastnila. Na její závěr vystoupil jako host sedmašedesátiletý pán z Bruntálu. Svou kritiku přednesl velmi slušně, vyplynulo z ní, že ho ČT opustila a že si s ní už nerozumí. Logicky se ptal, proč jsou Otázky Václava Moravce v neděli souběžně na prvním programu i na čtyřiadvacítce. Ptal se, proč je vysílání nevyvážené ve skladbě hostů, proč moderátoři skáčou hostům do řeči, proč jsou často agresivní. Pán domluvil a dva radní se ho zeptali, jestli je člen nebo sympatizant SPD. Prostě museli kritikovi dát jednoduchou nálepku. To mi přišlo špatné ze dvou důvodů. Televize přece musí naslouchat i svým kritikům. Zadruhé - nikdo se nesmí ptát, koho divák volí. Televize je tady pro všechny koncesionáře. Možná drobná epizodka, ale mně ukazuje, kde se televizní praxe rozchází s pestrostí reálného života.

Nikdo z radních není redaktor ČT. Vy tou příhodou chcete ilustrovat nějaký jejich společný duch?

Rada má být hlídací pes televize a ne že má hlídat, dokonce chránit televizi před veřejností. Nesmí napomáhat dělení společnosti na my a oni. Neměla by z ní vyzařovat ta blahosklonná shovívavost. Divák nesmí z televizní obrazovky cítit pohrdání.

A jak se to pohrdání dá odbourat? Mluvit o tom, prudit na radě?

To je jedna možnost. Druhá je ujímat se stížností od koncesionářů a překládat je do jazyka srozumitelného radním i vedení. To jsem koneckonců dělala už jako senátorka fakultního senátu. Chci věřit, že redaktoři z Reportérů ČT nebo z publicistiky nejsou a priori přezíraví. Oni si jen žijí ve svém světě, kde se mluví jejich řečí. V tomto ohledu je přímo vzorová kauza Lidice. (Jde o pořad Reportérů ČT v němž před rokem vystoupil historik Vojtěch Kyncl s tvrzením, že židovská podnájemnice odvedená z Lidic několik dní před zničením vesnice byla udána jednou z glorifikovaných „lidických žen“; tvrzení ovšem stojí pouze na poválečné výpovědi četníka, který Židovku Štěpánku Mikešovou přivedl na gestapo – pozn. red.) Kdyby se to dostalo na stůl mně, tak bych sestavila tým složený z různých historiků. Pozvala bych do něj autora tvrzení Vojtěcha Kyncla, proti němu archiváře Vojtěcha Šustka (kritik Kynclovy hypotézy – pozn. red.) a další. Chtěla bych detailní, nezaujatý rozbor situace, ptala bych se, jestli se skutečně dá tak suverénně konstatovat, že matka dodnes žijící paní Šupíkové byla udavačka, a když ne, tak proč tam četníkovo tvrzení nebylo zpochybněno. Chyba se může stát každému z nás. Ale v kauze Lidice absolutně nebyl zájem ani se omluvit, ani to zmírnit.

Tak kdyby to byla pravda, tak ta se odvysílat má.

Samozřejmě. Kdyby to byla pravda. Jenže tady se my definitivní pravdu nejspíše nikdy nedozvíme, i když podle mě tedy dostupné dokumenty spíš naznačují, že výklad pana Kyncla je nesmysl. I kdyby ale pravdu měl, tak by se o takové pravdě mělo mluvit mnohem citlivěji, a s úctou k lidickému symbolu.

Celý rozhovor s ekonomkou Hanou Lipovskou si přečtěte už nyní na ECHOPRIME. Objednat si ho můžete zde.

Foto: Echo24