Čtyřdenní pracovní týden se kvapem blíží

Pokládáte si už delší dobu otázku, jak je to možné, že s ekonomikou to jde od deseti k pěti nejenom u nás, ale prakticky po celém rozvinutém světě? A podlehli jste při hledání odpovědi dojmu, že za všechnu mizérii světa může covid a kvůli němu ekonomiky ztrácí tah na bránu? Potom jste se zmýlili.

Příčina dekadence západní civilizace je úplně jinde. Covid je jen banální záminkou. Předtím, než si část lidstva coby téma našlo covid, mělo coby téma globální odplování a ještě před ním gender. Až vyšumí covid, najde si téma jiné. Nevím, jestli to bude hrozba jaderné války, kosmické záření anebo práva zvířat. Je to fuk, jenom je jisté, že něco to bude. Ale to všechno jsou jen záminky. Otázka zní jinak. Proč se těmhle pseudotématům v novém miléniu tolik daří?

A odpověď zní: Protože se změnilo společenské paradigma mnoha lidí. A protože jsem ekonom, budu sice mluvit o poli ekonomickém – ale dosaďte si jakýkoliv jiný obor. Zjednodušeně řečeno, došlo k výraznému odklonu od individualismu směrem ke kolektivismu.

V ekonomické teorii to je reprezentováno výrazným rozšířením takzvané moderní monetární teorie. Moderní monetární teorie má některé shodné rysy s marxistickou teorií nadhodnoty. Nelze sice mezi ně rozhodně klást rovnítko, ale výchozí myšlenkové konstrukce skutečně jsou v mnohých rysech srovnatelné. Tato teorie ovládla zejména centrální banky, což zase bylo umožněno tím, že do bankovních rad centrálních bank přestali být dosazování zkušení bankéři a teoretici hospodářské politiky a začali sem být jmenováni právníci či vysloužilí politici. To umožnilo, že tato moderní monetární teorie začala být aplikována v reálném životě.

Praktickým důsledkem tohoto uplatňování „moderních“ monetárních teorií v praxi je pak takzvané kvantitativní uvolňování, případně uplatňování zelených (a jiných politických) teorií centrálními bankami. A jejich důsledkem je zase historicky bezprecedentní nafouknutí cenové bubliny u cenných papírů, vznik zombie firem, zdražení realit a zestátňování, které je dané výkupem soukromých aktiv centrálními bankami.

Vedle toho, že posiluje státní sektor a prudce roste podíl zombie firem, dochází ke snižování ekonomického potenciálu všech takto mrzačených ekonomik. To znamená, že Evropa se stále víc propadá do podobného stádia, jaké jsme viděli kdysi v zóně RVHP: Naoko nedochází k příliš velkým recesím ani k růstu nezaměstnanosti, ale za cenu toho, že se snižuje konkurenceschopnost celé zóny. V tomto případě již nelze poměřovat západní a východní Evropu jako před rokem 1989; dnes je to celá Evropa zejména versus Asie. A Severní Amerika Evropě zdatně sekunduje.

Možná se vám to, co říkám, zdá příliš teoretické a neumíte si představit, o čem mluvím, na úrovni každodenního života. Dám vám tedy konkrétní příklad z posledních dnů a vašeho nejbližšího okolí.

Předseda Senátu a místopředseda ODS Miloš Vystrčil v televizní debatě prohlásil, že lidé na home office „by se měli podělit s potřebnějšími“. Konkrétně se dopustil následujícího výroku: „Já vím, že teď řeknu něco, co se velké většině občanů nebude líbit. (…) V nějakém okamžiku by to mělo být tak, že část prostředků, které dostáváme, dostanou oni.“ Znovu opakuji: Miloš Vystrčil je místopředsedou strany, která o sobě stále ještě tvrdí, že je údajně pravicová. Takže si to pojďme přeložit.

Na první pohled líbivá doktrína potřebnosti je ve skutečnosti v jádru nesmírnou ohavností: Výraz potřebnost je totiž přesným opakem slova spravedlnost. Jestliže peníze od státu dostanete jen tehdy, pokud prokážete, že jste dostatečně chudí, okamžitě tím vytvoříme armádu ubožáků. Lidé se nebudou snažit být dobří, výkonní, bohatí, nebudou se snažit navzájem překonávat a pracovat co možná nejdéle a nejefektivněji. Naopak se začnou snažit dokázat, jací jsou ubožáci, jak se neumí sami živit, že jsou na tom ještě hůř než ti druzí. Jejich „zásluhou“ se stane neschopnost. Čím neschopnější, tím víc si „zaslouží“ soucit a peníze z kapsy schopných. Doktrína potřebnosti je neskutečně ponižující a demotivující – cíleně produkuje neschopné a zabíjí schopné. Proč být schopný a vytvářet bohatství, když je vám sebráno a věnováno neschopným? Raději svou schopnost tvořit hodnoty zapřete a také se stanete neschopným chudákem, abyste bez práce byli obdarováni.

Když zombie firma před krachem vyrábí elektrogenerátory, které od ní nikdo nechce kupovat, když dostane od státu kvůli své potřebnosti peníze, aby nezkrachovala, když nemocnice zakoupí v rámci solidarity takové generátory a když pak při prvním blackoutu šmejdský generátor selže a chirurg zůstane nad pacientem na operačním sále bez světla i bez možnosti udržet jeho životní funkce v chodu – pochopí pak někdo, že ideologie potřebnosti byla zrůdná a zombie firma neměla být z veřejných peněz odejmutých schopným zachraňována? Že špičkové výrobky může produkovat jenom honba za ziskem? Pochybuju. Namísto toho se v kolektivistickém ovzduší bude hledat viník – sabotér. Namísto toho, aby každý pochopil, že pravým viníkem smrti pacienta se stala solidarita a doktrína potřebnosti, budeme volat po ještě větší regulaci a přísnosti proti fiktivním sabotérům.

„Chci kratší pracovní týden a pět týdnů dovolené,“ říká ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Co je to jiného než stejná kolektivistická doktrína potřebnosti? Ti, kdo produkují hodnoty, přijdou na další týden v roce a na další den v týdnu o své zaměstnance. Schopným zaměstnavatelům vezmeme, „potřebným“ dáme. Chceme si alespoň udržet životní úroveň, když už na její zvýšení jsme rezignovali, a chceme produkovat stejně s menší prací. Nu jen to zkuste osázet jen čtyři pětiny vaší zahrádky a sklidit stejně jako v loňském roce. Možná řeknete: Budu-li mít lepší technologii, dokážu to! Hmmm, a tu technologii vezmete kde, když technologicky úspěšným firmám vezmete plody jejich práce a dáte je v rámci potřebnosti bankrotujícím technologickým dinosaurům? Technologie něco stojí a někdo ji musí vytvořit, technologie se neděje sama od sebe. A zejména se neděje v zemi, která pokrok a úspěch trestá a adoruje jako zásluhu neschopnost.

Dekadence naší civilizace nemá nic společného s covidem. To jen covid umožnil lidi vyděsit, zahnat je do jejich domovů a naplno do nich začít pumpovat tuhle sebedestruktivní doktrínu. A tak jako dnešní stav navodila změna filozofie, tedy odklon od kapitalistického individualismu směrem ke kolektivismu, tak také nastartovat ekonomickou efektivnost může opět jedině změna filozofického paradigmatu v opačném směru.

Nemá smysl bavit se o tom, co by centrální banky či vlády musely udělat, abychom se dostali ekonomicky do kondice. Nemá v téhle fázi smysl doporučovat, že musíme zatavit kvantitativní uvolňování, zastavit zadlužování, nechat zbankrotovat předlužené země a tak dál a dál – protože centrální banky ani vlády to neudělají, dokud se filozofický pohled kritického množství lidí na ekonomiku nezmění. A to je patrně při dnešním rozpoložení společnosti nereálné.

Vítejte zpět v socialismu. A zvyknete si na myšlenku, že lépe už bylo.