Vůdce Babiš a český národní zájem

Současný nejsledovanější a nejprožívanější thriller života českých občanů je strhující příběh s možnou literární visačkou Babiška. Od počátku měl dramatický spád, a je bezpochyby čím dál napínavější. Inu, píše jej sám dobrodružný český život.

Černý slovenskočeský rytíř Babiš je nejen působivě výřečný, ale i nesmírně akční. Davy šílí a sílí jejich chuť vstoupit na scénu. Jemu podobný ve světě je jen italský magnát a politik Berlusconi a za velkou louží prezident Trump. Mají i společné úhlavní nepřátele. Polovzdělané, a proto notoricky nafoukané intelektuály, politicky korektní, to znamená systematickou cenzuru názorů prosazující žurnalistiku a jejich za ryzí demokraty se okázale vydávající politické mluvčí. Jeden z nich, vzděláním politolog a jinak předseda ODS Petr Fiala, kdysi říkal, že Babišovo hnutí Ano je standardní politická strana. Jakmile se setkal se zdůvodněným opačným náhledem, pohotově otočil, a stal se naopak nesmiřitelným odpůrcem babišismu. Když magnát Babiš vyhrál volby, Fialova ODS furiantsky odmítla, tak jako s ní spřízněná TOP 09, Starostové a KDU-ČSL, jakoukoli možnost získat vliv na Babišovo nastávající vládnutí. Svou politickou hloupostí tak uvolnili cestu reálnému politickému vlivu totalitarismem odkojených komunistům, potřeštěné SPD a myšlenkově rozplizlým Pirátům.

Evropskou komisí ohlášená žaloba na Českou republiku kvůli odmítaným migrantským kvótám ale již nyní Babiše staví před zatěžkávající zkoušku berlínobruselským ohněm takzvané Evropy, ve skutečnosti demokratické principy soustavně ignorující mocensko-ideologické vrchnosti Evropské unie. O zahraniční politice toho však Andrej Babiš zřejmě moc neví, jak ukazuje jeho nápadně vyděšená reakce na veřejný souhlas prezidenta Zemana s americkým prezidentským rozhodnutím oficiálně uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele a přemístit do něj americké velvyslanectví. O Evropské unii toho ale premiér Babiš ví přinejmenším dost na to, aby si nedělal přílišné iluze. Otázkou je, zda si skutečně vážně myslí, že by tento bytostně nedemokratický útvar mohl českou iniciativou podnítit k zásadním reformám, jak prohlašoval zprvu na americké televizi CNN, a to na poli imigrační politiky. Zde je ale téměř jistý pravý opak, jak nyní dosvědčuje nový unijní návrh na změnu společné azylové politiky. Počítá vůbec Babiš s tím, že v Berlínobruselu se vší pravděpodobností neuspěje? Zatím se tváří, že vůbec ne. Jestliže narazí, bude mít každopádně najednou v ruce zásadní vysvětlující trumf pro změnu svého dosavadního negativního postoje k možnosti následovat Velkou Británii a z Evropské unie referendem vystoupit. O takovém referendu podle článku 50 Lisabonské smlouvy se zatím bezelstně vyjádřil, že je proti němu, protože se ví, jak by asi dopadlo…

Prezident Zeman je naopak takovému referendu nakloněn s dovětkem, že bude národ přesvědčovat, aby hlasoval pro setrvání v Evropské unii. Touto cestou se v r. 2016 velmi sebejistě vydal britský premiér Cameron, a podepsal si tak nad sebou rozsudek politické smrti. Zběsilá protibritská propaganda proti Velké Británii podle berlínobruselských not u nás v souvislosti s brexitem každopádně běží na plné obrátky. Může ale prognostický Miloš Zeman a prý, jak říká, stále federalistický přítel Evropské unie, tedy zastánce takových názorů na Evropskou unii, jež u nás sdílí jen nepatrný zlomek voličů, spoléhat na její účinek?

To Andrej Babiš je skeptičtější, nicméně stále dost neinformovaně naivní na to, aby Evropskou unii pokládal za něco, čím ani omylem není, totiž za reformovatelnou. Oba nynější čeští státníci se proto v politice vůči EU závažně rozcházejí s českými národními zájmy, a právě tak se skutečnými zájmy Evropy. Mohou za to zřejmě hlavně jejich přehnaně ekonomistní myšlenková východiska. Oba totiž mají mylně za to, že jednání ve vysoké politice je něco jako obchodnické jednání s příslušnými obchodními, ekonomickými protějšky. Úspěšná Babišova praxe v této disciplíně ale vůbec neznamená její úspěch při jednání s EU. Taková zlomová lekce jej zřejmě každopádně čeká velmi brzy, a to na nastávajícím summitu Evropské rady 15. prosince. Její hořký dopad na Babišovy ambice v EU je s ohledem na uvedené skutečnosti více než pravděpodobný.

Bude však asi znamenat vystřízlivění z velmi nebezpečných iluzí, a snad nejen pro něj, ale i u prezidenta Zemana. A co jim pak zůstane, bude tradiční masarykovský český národní zájem. Tedy aktuálně řečeno, nynější britská cesta ke svobodě v českém provedení. Buď spolu s dalšími, anebo i bez nich. Nejen v našem zájmu, ale i jako příklad obnovy demokracie Evropy na zásadě rovnoprávnosti demokratických států.