1 komentář

Daniel Johnston: umělec, jeho svět a jeho nemoc

komentář

„Chtěl bych mít inspiraci. Ale už se mi nechce kvůli tomu trpět,“ řekl americký písničkář Daniel Johnston před několika lety v rozhovoru pro měsíčník Texas Monthly. Pro velkou část svých obdivovatelů byl přitom ztělesněním trpícího umělce, člověk, jehož autenticita je nezpochybnitelná. V úterý zemřel na srdeční záchvat, bylo mu osmapadesát. O skonu v takovém věku se většinou píše, že byl předčasný. Nevím, jestli se to dá říct i v Johnstonově případě – může být až udivující, co všechno přežil a čemu všemu se v životě musel (s různou mírou úspěchu) bránit. Na tomhle světě vydržel déle, než se dalo čekat.

Z Johnstona se během jeho života stala hvězda, mnoho slavných hudebníků (Tom Waits, Beck a mnozí další) přebíralo jeho písničky, o písničkářovu popularitu se velice zasloužil frontman Nirvany Kurt Cobain, který Johnstonovu tvorbu propagoval. Na posledním turné písničkáře doprovázely střídavě různé kapely vskutku zvučných jmen (třeba skupina kolem americké superstar Jeffa Tweedyho). Byl velice inspirující pro generaci rockerů, kteří prorazili na přelomu osmdesátých a devadesátých let, i pro tvůrce daleko mladší (film o něm produkovala soudobá světová popstar Lana del Rey). Dlouhé roky přitom Johnston distribuoval svoje nahrávky na kazetách v ulicích Austinu v Texasu, které taky přizdoboval svými insitními kresbami. Zdálo by se, že jeho příběh je klasickým příkladem story o cestě z chudoby ke slávě. Ne tak docela.

Daniel Johnston měl ohromující talent tvořit nekomplikovaně a zároveň ve svých textech překračovat hranice známé reality, oslovovat posluchače, zasahovat ho a zároveň přenášet do fantaskního světa, který byl jenom jeho, s tím naším ale jakýmsi zvláštním způsobem „mluvil“. Napadaly ho jednoduché melodie, které velmi snadno utkvěly v posluchačově mysli, zpíval na ně opět velmi prostě formulované texty, emocionálně velmi přímočaré – jeho asi nejznámější skladba se jmenuje True Love Will Find You in the End – a někdy taky nesené nepředvídatelnými poryvy imaginace. V Johnstonově světě koexistovaly atributy skutečnosti, komiksoví hrdinové, bible, démoni, reklamní poutače, různé osobní libůstky (jednu dobu byl třeba dost ztotožněný s postavou přátelského ducha Caspera). V nekrolozích se často opakuje, že na jeho písních i způsobu jejich provedení bylo cosi čistého, dětského. Lidé, kteří se s ním stýkali, o něm také často mluvili jako o dítěti. Dojemně dětinská je love story jeho života – zamlada se zamiloval do dívky jménem Laurie, která si ale místo něj radši vzala zaměstnance pohřebního ústavu. Johnston tu ztracenou lásku opěvoval desítky let. Jeho čistota a dětskost ale byly neustále něčím ohrožovány, možná trýzněny. Daniel Johnston byl také nemocný člověk, užil si svoje a lidé kolem něj taky.

Asi tomu napomohla mohutná konzumace drog a zvlášť halucinogenů v letech dospívání. Johnstonovi diagnostikovali schizofrenii a bipolární poruchu, obojí v dosti vážné formě. V atacích nemoci se mu dělo ledacos a on byl taky schopný ledacos provést druhým, dlouho byl přesvědčen, že ho posedl ďábel. Poslední roky měl snad trochu pokojnější, taky díky nové generaci psychofarmak, která utlumovala nejprudší projevy jeho choroby. Daniel Johnston byl výrazným představitelem hudebního „outsider artu“, jistě mu pomohlo, že se dočkal toho, že jeho hudba budila velký ohlas. Vztah publika k tomuhle typu umělce je v něčem dvojznačný – v jeho tvorbě lidé často slyší „písničky s příběhem“, city a dramata, jichž třeba byli sami ušetřeni, a proto jim to vše taky přijde „opravdovější“. Dá se to všechno snadno pochopit, ale zároveň to může působit trochu náhražkově, bezpečně. Nevím. Jistě bylo snazší být fanouškem Daniela Johnstona, odnášet si z jeho písní všechny ty obrazy a emoce než být Danielem Johnstonem. V životě toho zpěváka hráli zásadní úlohu jeho rodiče Bill (1922–2017) a Mabel (1923–2010). Měli syna pořád blízko, snažili se mu pomáhat, podporovali ho v kariéře, i když sami měli k uměleckému světu hodně daleko. Často se zmiňuje historka o tom, jak jednou společně cestovali otcovým letadlem, Daniel najednou vypnul motor, vytrhl klíče ze zapalování a vyhodil je z okna, zmocnil se řízení a namířil stroj k zemi. Bill nakonec získal ovládání zpátky a jakžtakž nouzově přistál, nikomu se zázrakem nic nestalo. Otřesený tím, co jeho syn udělal, měl podle Texas Monthly říct po přistání manželce. „Daniela už u sebe mít nebudeme a budeme šťastní.“ Samozřejmě dítě nezavrhl, dělal mu i manažera – asi jediného ve světě alternativního rocku, který za druhé světové války létal jako stíhač. V těch jednoduchých a upřímných písních Daniela Johnstona je také svědectví o tom, jaké to je, jít světem a nést při tom děsivé břemeno. Naštěstí ho nemusel nést úplně sám.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.

Příběh svobody

99 Kč

Přinášíme speciál k 30 letům svobody

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si neomezený přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.