Jak spolehlivě rozpoznat vraha

Jak spolehlivě rozpoznat vraha
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Dojde-li k podobně strašné události jako vraždění osamělého střelce v Ostravě, je naprosto pochopitelná reakce po opadnutí prvotního šoku se ptát, jestli té hrůze bylo možné nějak zabránit, najít nějakou chybu v nastavení nebo fungování systému, zařídit, aby byla napravena, a tím i zamezit možnému příštímu vraždění. Z děsivého zločinu se tak může stát, alespoň napříště, jaksi zvládnutelný, „manažovatelný“ problém. Nechci působit dojmem naprostého fatalisty, hlásajícího, že se nedá dělat nic než se odevzdat do rukou osudu. Ale informace o vraždění v Ostravě nenaznačují, že zločin vznikl kvůli nějakému selhání, že by k němu nedošlo, kdyby někdo dělal svou práci líp. Navíc. Ve chvílích rozrušení nad strašnou událostí je snadné vnitřně se ztotožnit s opatřeními, jejichž celospolečenský dopad by byl vážný a účinnost pochybná.

Vrah Ctirad Vitásek podle dostupných informací žil v přesvědčení, že má rakovinu a že ho zdravotnictví odmítá léčit. Podle kolegů z práce na něm v posledních týdnech byla znát nějaká psychická proměna. Kdyby v tom stavu vyhledal odbornou pomoc, mohlo být všechno jinak. Jenomže se tak nestalo. Na radikálněji zaměřených serverech se kvůli tomu objevuje výzva, aby se v zájmu zamezení vraždám rozšířila možnost nedobrovolné hospitalizace. Jenomže Ctirad Vitásek ve dnech před vražděním nikoho neohrožoval a ani není známo, že by mluvil o tom, že by chtěl ubližovat lidem, kolegové v práci ho měli za přátelského chlapíka a podobně.

Není známo, že by v okolí Ctirada Vitáska měl někdo podezření, že by ten muž mohl být někomu nebezpečný (a pokud ho snad měl, není známo, že by ho nějak ventiloval). Pokud by byl v nějakým jiným způsobem nastavenému systému odvezen do léčebny proti svojí vůli, musel by ten systém být nastavený tak, že by bral všechny, kdo by se začali chovat nějak nezvykle a přitom ne nebezpečně, byl by to systém značně drakonický a také velmi snadno zneužitelný.

Vrah v Ostravě střílel ze zbraně, kterou nevlastnil legálně, jeho zločin se tedy nedá brát jako argument pro omezování práva držet zbraň, maximálně pro větší aktivitu policie při postihu jejich nezákonného držení. Jako iluze ale působí tvrzení, že by podobným zločinům mohlo zamezit větší rozšíření zbraní mezi lidmi, kteří zákony dodržují.

Ve Spojených státech je přístup k vlastnění zbraní výrazně liberálnější, v poslední době skutečně několikrát došlo k situaci, kdy ozbrojení občané zastavili střelce Vitáskova typu nebo ho přiměli k útěku (násobně víc je tam ale střeleb, kdy žádný podobný zásah nenastal). Povzbuzovat lidi, aby se ozbrojovali, ale neznamená volat po tom, aby se – až jednou někdo začne na veřejném místě střílet do lidí – ti lidé mohli účinně bránit. Do důsledku dovedeno by to znamenalo pistole vždy a všude (nikdo přece dopředu neví, kde se bude střílet).

Často se o potřebě zbraní mezi lidmi mluvilo po útoku na pařížský rockový klub Bataclan, kde islamističtí teroristé zavraždili desítky lidí, vyjadřoval se v tom smyslu i prezident Miloš Zeman. Kdyby měli návštěvníci také zbraně, nemuselo to dopadnout tak strašně. Znamenalo by to ale, že návštěvníci rockových klubů budou ozbrojeni, a kdo takové místo navštívil třeba ve tři ráno, asi nedospěl k závěru, že ideální by bylo rozdat mezi osazenstvo ještě pár pistolí.

Zločiny jako ten v Ostravě v téhle zemi jsou naštěstí vzácné. Nějaká stoprocentně fungující prevence v takových případech ale není možná. Neexistuje metoda, jak střelce typu Ctirada Vitáska spolehlivě dopředu odhalit. Možné je jenom všímat si druhých, zajímat se o ně. To neznamená vidět v nich potenciální vrahy, ale lidské bytosti, které třeba potřebují pomoc nebo aspoň zájem.

Foto:

dárek

 

Související články