Můj otec, kníže. S Lilou Schwarzenbergovou o vztahu otce a dcery

O DOSPÍVÁNÍ ARISTOKRATKY

Můj otec, kníže. S Lilou Schwarzenbergovou o vztahu otce a dcery
Karel Schwarzenberg a Lila Schwarzenbergová. Foto: archiv
6
Týdeník

Jakub Fujáček

Dokument Můj otec, kníže není pouhý portrét jedné z významných postav české polistopadové politiky, prvního kancléře prezidenta Václava Havla a pozdějšího ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga (84). Pohledem jeho dcery, režisérky a scenáristky Lily Schwarzenbergové, vypráví především o složitém vztahu mezi otcem a dcerou a komplikovaném dospívání uvnitř tradiční aristokratické rodiny. Lila se spolurežisérem Lukasem Sturmem v rozhovoru vypráví o klikaté cestě, která vedla od prvních záběrů natočených před několika lety až po premiéru filmu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. A také o tom, co se za peníze nedá koupit.

Když jsem film viděl, musím říct, že to na mě působilo jako určitý druh terapie. Cesta, jak se vypořádat s minulostí. Cítila jste to tak i vy?

Ano i ne. Nebyl to původní záměr. Ale když jsme se pak dívali na ty záběry, tak nejzajímavější části byly ty, kde probíhal rozhovor mezi mnou a tátou. Chce to čas, abyste poznali vlastní rodiče. Někdy to kamera udělá jednodušší a někdy zase ne. Jakákoli hluboká konverzace má takový výsledek, nebo mi to tak aspoň připadá.

Na konci filmu ale říkáte, že jste díky natáčení otce lépe nepoznala, mám pravdu?

Samozřejmě. Od té doby, co jsem film dokončila, ale utekl také nějaký čas. Teď bych řekla, že ho znám určitě lépe, protože jsme spolu strávili během natáčení spoustu času, ale náš vztah se v tomto ohledu nezměnil. Stále s ním není snadné mluvit.

Kolik času jste spolu během natáčení strávili?

Lila Schwarzenbergová: Na to může odpovědět Lukas.

Lukas Sturm: Několik let. Na filmu jsme pracovali celkem pět let. Je to opravdu dlouhý příběh… Byli jsme přesvědčeni, že stojí za to do toho investovat. A chtěl bych říct, že na začátku byly pouze soukromé peníze.

Lila Schwarzenbergová: Všichni jsme mezitím normálně chodili do práce, do filmu jsme dali hodně vášně. Původně jsme chtěli natočit film o mém otci. Postupně se z toho ale stal film o našem vzájemném vztahu. Ale právě ten posun je často na dokumentech pro nás filmaře to nejzajímavější.

Lukas Sturm: Byly to dlouhé hodiny rozhovorů. Ve střižně jsme strávili neskutečné množství času, protože ten objem materiálu byl obrovský. Bylo potom strašně těžké vytáhnout z toho tu hlavní dějovou linku mezi Lilou a Karlem. Další zajímavá věc je, že ten film má mnoho vrstev. Na začátku Lila začíná prostě jen mluvit se svým tátou. Ta původní motivace byla, že Lila chtěla uchovat vzpomínky na dědečka pro pět jeho vnoučat. Postupně se ale natáčení vyvinulo jiným směrem. Po dvou letech jsem přišel za Lilou a řekl jí, že musíme udělat další věc. Pro Lilu bylo zajímavé poslouchat rozhovory mezi ní a jejím otcem. Ale já měl tolik dalších otázek právě na Lilu. Takže jsme se rozhodli, že uděláme rozhovor mezi mnou a Lilou, abychom vytvořili další úroveň pro pochopení toho, co ona z těch rozhovorů zpětně reflektuje, což je dost neobvyklé. Během střihu jsme pak všechny ty linie kombinovali. To dělá ten film speciálním.

Jak jste jako dcera vnímala angažmá svého otce v české politice?

Když jsem byla mladší, bylo mi třeba třicet, tak mě to vůbec nezajímalo. Zajímala jsem se o hudbu, o film a sport a politika šla stranou. Ačkoli jsem byla moc šťastná, když se vrátil do své vlasti, protože jsme všichni celou dobu cítili, že je to jeho největší přání, i když to nikdy neříkal. V Rakousku jsme stále poslouchali český rozhlas, bylo to jasné, ale mě to tolik nepřitahovalo. Ale, jak říkám v tom filmu, když se stal prvním kancléřem Václava Havla a já jsem žila v New Yorku, přijel tam společně s Havlem. A s ním se najednou všichni ti umělci chtěli potkat. To na mě zapůsobilo, chtěli se potkat s člověkem, se kterým můj otec pracuje. Říkala jsem si, že je to skvělé, protože mezi nimi v tu dobu bylo hodně mých idolů. Viděla jsem na otci, že je v politice šťastný, naplňovalo ho to. Pro politiku opravdu žil, připadalo mi to až dojemné.

A teď, když už váš otec není v žádné výkonné politické funkci, má třeba víc času na vnoučata? Jaký je dědeček?

Když byly děti malé, pracoval a byl rozlítaný, takže pro ně bylo těžké vytvořit si s ním blízký vztah. Ale všechny ho milují. Se vší jeho moudrostí a znalostmi ho vnímají jako mimořádnou postavu. Chci říct, že on není tradiční dědeček, který by si s nimi chodil hrát. Ale čím jsou starší, tím si ho váží víc. Když byly moje děti malé, tak byl stále ještě velmi aktivní, navíc jsme dlouho žili v Londýně, takže ho moc neviděly. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem začala natáčet ten film. Abych jim ho přiblížila.

Jaký jste měla vy jako dítě vztah k Česku?

Je to složité. Jako děti jsme se česky neučili. Ptala jsem se táty proč. Odpověděl, že nevěřil, že bychom se někdy mohli vrátit zpátky, a že nás nechtěl zatěžovat svou vlastní historií. Myslel si, že je to ztracené, a nechtěl na nás přenášet ten stesk. Pamatuji si svou první návštěvu Česka po sametové revoluci v roce 1989. Připadalo mi jako cizí země. Věděla jsem sice, že se tam odehrála celá rodinná historie, ale protože jsem nemluvila česky a neměla odtamtud žádné dětské vzpomínky, stále mi to připadalo jako cizí země. Nemám to spojení takové jako můj bratr, který se tam stará o majetek a navíc umí dobře česky. Ale cítím tu historii. Když tam přijede rodina, vidím, jak jsou spokojeni a jak tam mého tátu milují. Znám tam nějaké lidi, ale když nemluvíte česky, tak je podle mě opravdu složité vytvořit si vazbu. Myslím, že je to překrásná země. Miluju Prahu, ráda tam trávím čas, ale Česko pro mě zůstává cizí zemí. Česky umím pouze pár slov. Zkoušela jsem se naučit, ale nepodařilo se mi to.

Smím se zeptat, jak se váš otec tvářil, když jste mu řekla, že se provdáte za někoho mimo aristokracii? Ptám se samozřejmě na svatbu s Peterem Morganem, dnes už slavným britským scenáristou (Královna, Rivalové, Koruna), s nímž máte pět dětí.

Když jsem se za Petera provdala, tak ještě slavný nebyl. Táta se svatby s někým, kdo je z úplně jiných poměrů, obával. A ty obavy také nahlas řekl. Na druhou stranu si nemyslím, že čekal něco jiného, protože žádný z mých předchozích partnerů nebyl aristokrat. Ale ano, měl s tím starosti. Nakonec si, myslím, vytvořil s Peterem velmi dobrý vztah a respektovali se.

Jaké má z filmu pocity váš otec?

Lila Schwarzenbergová: Myslím, že naše poslední společná scéna je velmi výmluvná. Táta byl stručný a můj úkol byl ptát se ho víc do hloubky. To je pro náš vztah typické. Film je samozřejmě upřímný a vůči nám oběma kritický – ukazuje nás to i s našimi chybami, ale bylo pro mě důležité, aby s ním byl spokojen.

Lukas Sturm: Myslím, že od Lili a Karla bylo statečné natočit ten film. Není snadné otevřít své srdce a mysl a mluvit o citlivých tématech. Oba byli skvělí. Oba si zaslouží hodně respektu. Myslím, že se Karel snažil ukázat Lile, jak moc ji miluje jako dceru, našel si čas, aby odpověděl na všechny otázky upřímně a autenticky. Nejdůležitější věc na tom dokumentu ale není jméno Schwarzenberg. Není to o politice. Je to dokument o tom, jak najít společnou řeč mezi otcem a dcerou. To je důvod, proč by si lidé mohli film zamilovat. Pochopí, že to není o jméně nebo šlechtě nebo o ukazování hradů. To není důležité. Je tam dcera, která pět let pracovala na tom, aby pochopila vztah, lásku a všechno, co je mezi ní a jejím tátou. Každý má otce nebo matku a každý by se měl ptát. Protože, víte, jednoho dne… Není důležité, jestli jste slavní, bohatí, chudí… To, co si za peníze nekoupíte, je láska mezi dětmi a rodiči. To je to kouzlo.

Přijedete do Karlových Varů i s ním?

Přijedeme společně, pokud to zdraví dovolí. Táta je v České republice ikona. Bude zajímavé, jak na to lidé zareagují, protože dokument ho ukazuje z úplně jiné stránky. To, že mě vůbec nechal ten film natočit, beru jako projev obrovské důvěry.

A jak se těšíte, až dokument po těch pěti letech uvidíte na velkém festivalovém plátně?

Lukas Sturm: Karlovarský festival je opravdu slavný a je pro nás čest tam být. Oba jsme moc nervózní. Ten film je naše dítě. Je to jako být těhotný celých pět let (smích).

Lila Schwarzenbergová: Nemám žádné zkušenosti s českým publikem. Nevím, co čekat, nemám tušení, jestli se to bude lidem líbit. V Rakousku nebo Anglii je to jiné.

Rozhovor je součástí filmového speciálu o MFF Karlovy Vary, který najdete v tištěném vydání Týdeníku Echo.

Lila Schwarzenbergová (1968). Celým jménem Anna Carolina Antoinette Elisabeth Theresia Olga Adelheid Maria Schwarzenberg. Narozena ve Vídni jako druhé dítě Karla a Theresy Schwarzenbergových. Dlouhá léta pobývala ve Spojených státech amerických.