2 komentář

Profesionálové na boj se zlem

komentář

V jedné z francouzských komedií o Fantomasovi oznamuje hrdina „Odjíždím na mezinárodní vědecký kongres“. A střih, a skutečně ho vidíme vcházet do budovy s transparentem „Mezinárodní vědecký kongres“. To byla komedie, takže když jsme v minulých dnech četli titulek „Tomáš Halík dostane v Polsku medaili za boj se zlem“, mohli jsme se domnívat, že se jedná o titulkovou zkratku. Ale ne, v textu se dočteme, že Halík skutečně dostane „medaili svatého Jiří udílenou každoročně v Polsku za boj se zlem a vytrvalé konání dobra ve veřejném životě“.

Jen málokde na světě mají dobro a zlo tak úhledně vyřešeno. Když například nyní na americké televizní stanici Fox News vystoupí jakýsi náruživý kazatel s tvrzením, že opozice vůči prezidentu Trumpovi je „démonická“, či jiná religiózní osobnost prohlásí, že proti prezidentovi Trumpovi pracují „démonické sítě“, považuje se to za komicky zvrácené. Ale to je v americkém náboženském kontextu, v němž se rétorika posuzuje podle jiných měřítek (Fox News třeba ukončila spolupráci s přispěvatelem, který prohlásil, že američtí demokraté „uctívají Molocha“).

Tomáš Halík tedy nyní bude mít osvědčeno medailí, že bojuje za dobro a proti zlu. V agnostickém Česku je to terminologie, jíž jsme zvyklí nanejvýš v pohádkách; v normálním životě se ji aplikovat ostýcháme. Přesto Halíkova medaile do našeho diskursu dobře zapadne. Rádi mluvíme o morálce, což je sekularizovaná verze téhož.

Mluvíme o ní určitým způsobem. Dobře ho ilustruje titulek komentáře historika Jiřího Suka, který vyšel na webu Seznam Zprávy: „Morálko, co po nás chceš? Proč se intelektuálům v politice nedařilo ani po roce 1989“. Výhradními nositeli morálky jsou intelektuálové. Jejich neúspěch v politice byl zapřičiněn nezájmem o morálku a zároveň znamenal, že morálka ostrouhala.

Je docela dobře možné, že titulek nepsal autor, ale redaktor – to je běžná praxe. Sukův článek je nuancovanější. Ale titulek samotný dokonale vystihl, co funguje na českou první signální soustavu. Je to slepá skvrna českého myšlení. Podléhají jí i ti – nebo možná právě ti – kteří se rádi distancují od „čecháčkovství“ a snaží se osvojovat si způsoby panující ve vyspělých liberálních demokraciích. Neuvědomují si, že právě toto moralizování je prozrazuje.

Kdo by chtěl být proti morálce a za amorálnost? Nikdo, to je právě to. Nikdo, ani ten největší cynik, nepůjde do veřejného života s tím, že nabízí amorální politiku či amorální zábavu nebo že hodlá nemorálně podnikat. U nás se ale z jakýchsi důvodů chováme, jako by to tak nebylo. Jako by morální mohl být jen ten, kdo se k tomu speciálně přihlásí. Takže s tím přihlašováním je třeba spěchat a hned někde v počáteční fázi vaší veřejné prezentace nějak zaznamenat, že jste pro morálku. Protože vylučovací metodou vychází, že všichni ostatní jsou nemorální. Vzniká poptávka po certifikovaných expertech na morálku.

To má ve skutečnosti na morálku zhoubný vliv. Protože člověk se nestává morálním tím, že se k morálce ostentativně přihlásí, a ani společnost se nestává morálnější tím, že v ní získají více moci lidé praktikující moralizování. Úplně stejně jako se neumí dobře vyjadřovat jen člověk, který studoval lingvistiku. Morálka je žitá, praktická věc, která se napájí z mnoha zdrojů a zkušeností. Asi hlavně proto se většina lidí používání pojmů dobro a zlo intuitivně ostýchá. Stejně intuitivně vědí, že vědět, jaké je morální jednání, umět to elegantně slovy vyjádřit a morálně jednat jsou tři různé věci.

Není nijak originální postřeh, že Češi neumějí točit filmy o zločincích a mafiánech. Možná proto, že když se český tvůrce začne v myšlenkách ponořovat do zločineckého amorálního prostředí, záhy podlehne reflexu: teď nějak musím dát najevo, že ti lidé jsou amorální. Aby si náhodou někdo nemyslel, že jsem na jejich straně, že jejich amorálnost nevnímám. Výsledkem je pak, že Čech strašně málo vidí. Ty části lidské povahy, které při amorálním jednání vycházejí najevo, mu zůstávají skryty. Velcí tvůrci od Danta přes Shakespeara po Coppolu nebo Scorseseho uměli s tím morálním účetnictvím vyčkat. Viděno českou optikou, nebáli se ušpinit obcováním s lidskými špatnostmi.

V politice to má zase jiné zhoubné účinky. V podstatě se dostaneme ke starému známému strašáku „nepolitické politiky“, čert nám ji byl dlužen. Suk k tomu má ve svém textu zajímavé postřehy. „V 60. letech se morální faktor formoval v podmínkách komunistického režimu a mohli bychom sledovat jeho souvislost s fenoménem nových sociálních hnutí na Západě – tj. s kritickou teorií a odporem k technokracii, byrokracii, konzumerismu,“ píše. Všimněme si, že se tím morální postoj redukuje na jednu možnou názorovou orientaci. Ale možná, že větší vliv než západní kritická teorie, měla zdejší situace, v níž byla politika zakázaná. „Intelektuálové vesměs uznávali, že „socialismus“ je legitimní dějinný řád, jenž však byl založen diktátorsky, asiatsky, a proto je nutné ho soustředěným úsilím postavit na nové základy,“ pokračuje Suk. To „asiatství“ je taková intelektuálštější varianta lidové české stížnosti, že jsme obklopeni blbci. Ale co jiného říkat v situaci, kdy uznávat legitimitu socialismu musíte, protože jinak by vás zavřeli? Takže si svobodný duch pro jistotu předem omezil prostor svobodného uvažování.

Suk má o kus dále ještě jednu velmi výmluvnou větu: „Důsledkem politického neúspěchu Charty 77 bylo její posílení v pozici morální autority odvážně čelící „totalitnímu systému“.“ Takže morální vítěz je ten, kdo politicky prohrál? Jak jinak tomu rozumět?

Přitažlivost této školy morálky je pro širší veřejnost omezená. Správně vnímá, že je to celé složitější, než že všechny naše problémy jsou způsobeny tím, že jsme nenaslouchali těm, kteří říkali „Morálka, morálka!“ a přenechali moc údajně amorálním technokratům. Možná i proto na velkou část veřejnosti pak morální apely proti Babišovi nezabírají.

Že i role katolického bojovníka proto zlu je plná nástrah, o tom se můžeme snadno přesvědčit. Papež František napsal v neděli na Twitteru: „Použití jaderné energie pro válečné účely je nemorální stejně jako je nemorální vlastnictví jaderných zbraní, jak jsem řekl před dvěma lety. Budeme za to souzeni.“ Co to znamená pro naše bezpečnostní zakotvení? Je možné bojovat se zlem, konat dobro a zároveň být v NATO a podílet se tak na držení jaderných zbraní? Ještě že na tu otázku máme cejchované odborníky.

Další články autora Martina Weisse najdete zde

 

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Tištěný Týdeník Echo věnuje velkou pozornost politickým a společenským událostem, historii, literatuře, filmu a kultuře obecně.

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.